Pane Klvaňo: Souhlasím a navrhuji ...

sobota 13. březen 2010 11:20

•  Znechucen tuzemskou politikou a většinou jejích protagonistů, otevřel jsem v sobotu třináctého března ráno Neviditelného psa. Vzápětí jsem ožil. Konečně něco osvěžujího, co by mohlo být impulsem k celonárodní diskusi. Příspěvek Tomáše Klvani Nikdo na Hrad.

Vyvolá-li obsáhlejší debatu, chtěl bych do ní přispět následujícím zamyšlením.

 Jsem přesvědčen, že listopadový převrat 1989 nabídl mnohem víc šancí na změnu, než kolik jsme jich uvedli do života. Nejdůležitější úkoly jsme v zásadě, byť často jen formálně zvládli. Přeměnu totality komunistické strany v pluralitní demokratický systém, transformaci ekonomiky z plánované na tržní a bezpočet reforem ve všech oblastech chodu státu a života společnosti souvisejícíh se změnou režimu. Jsme členy Severoatlantické smluvní organizace a k mému údivu i Evropské unie. (Nebyl jsem v roce 2004 přesvědčen o tom, že ČR je nikoli „statisticky“, ale reálně na takové úrovni, aby ji to opravňovalo ke vstupu do tohoto elitního klubu Starého kontinentu. Mimochodem, takto jsem v roce 1981 smýšlel o Řecku. Ale budiž. Uvažoval jsem takto: Chtějí nás – a tak jsem v referendu v červnu 2003 ve volební místnosti v obchodní akademii v pražských Heroldových sadech hlasoval ANO.)

 Vnímal jsem sametovou revoluci jako historickou šanci k novému začátku. Nejen v oblastech, kde k tomu skutečně došlo. Doufal jsem, že budeme mít dost odvahy a zájmu položit si ty nejzákladnější otázky. Chceme republiku, nebo monarchii? A když republiku, tak jaký model – parlamentní či prezidentský? Volební systém poměrný nebo většinový? Krajské nebo zemské zřízení? Stejnou příležitost zabývat se těmito záležitostmi nabídl rozpad federace. A opět: nedokázali (nechtěli?) jsme ji využít.

 Slýchávali jsme tehdy, že to či ono je děláno právě tak a ne jinak s ohledem na tradici. Míněna byla tadice první republiky – trvající při vší úctě směšná dvě desetiletí. Dost krátký čas na to, abychom vytvořili tradici jinou.

 Začít můžeme na Hradě. Vlastně právě k tomu nás vybízí Tomáš Klvaňa. Je to s ohledem na zakořeněný vztah k prezidentskému stolci myšlenka opovážlivá. Stejně tak i odvážná. A hlavně – při hlubším zamyšlení dojdeme k názoru, že hlavu státu v současné podobě (myšlen úřad, nikoli osobně Václav Klaus) vskutku nepotřebujeme.

 Pokud bychom se na tom většinově shodli, zbývá poslední otázka, čím úřad prezidenta nahradit. Paradoxně: opět prezidentem.

 Za dlouhých nocí po 17. listopadu 1989 a znovu po 1. lednu 1993 jsem došel k názoru, že bez ohledu na masarykovskou (tak trochu tatíčkovskou) tradici bychom mohli přejít k prezidentskému modelu. Prezidentem republiky by se stal volební lídr vítězné strany, který by byl současně šéfem kabinetu – podobně jako v USA a řadě jihoamerických republik. Zabili bychom tím hned dvě mouchy jednou ranou: vlastně bychom přímo nezrušili funkci prezidenta, ale dali bychom jí smysluplný obsah. Za své by pak vzal nadbytečný post předsedy vlády.

 Že by v takovém případě bylo vhodnější volit podle majoritního systému? Tím lépe.

 Na závěr musím jako realista s politováním připustit, že o těchto věcech jsme měli vést veřejnou i odbornou rozpravu na začátku 90. let. Obávám se, že v roce 2010 je poněkud pozdě.

 I když – na nápravu věcí k lepšímu fungování věcí veřejných není pozdě nikdy. Budou ale naši političtí dinosauři mít dostatek vůle k takovéto změně? Vsadím existenci svého blogu Pohledy a postřehy, že nikoli. Že Klvaňův návrh a moje modifikace téhož skončí u ledu.

 Žel, tisíckrát žel ….

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00