... narodí jeho otec, oblékne unifomu polské armády, aby se zúčastnil bojů proti bolševikům v rámci polsko-ruské války 1919-1921, když dnešní Polsko mají jako rodnou zemi další členové rodiny z otcovy strany – a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho – získáte k té části Evropy zvláštní vztah. Vytvoří se pozoruhodné vnitřní pouto, díky němuž chováte k našemu severnímu sousedovi víc úcty a projevujete větší zájem o jeho dějiny i současnost.
A postihne-li Poláky národní tragédie, vnímáte ji citlivěji než většína Čechů, které s Polskem nic osobního nespojuje.
Bezpochyby se nenajde nikdo, koho by se letecká katastrofa z 10. 4. 2010 se všemi svými děsivými důsledky nedotkla. O to víc nás. Čechů majících takové či onaké osobní vazby na Polsko.
V kondolenčním dopise polské ambasádě v Praze jsem uvedl: Katyň 1940 byl zločin, který nelze odpustit. Smolensk 2010 je tragédie, kterou není možné pochopit.
Zde dodávám: zármutek, který následoval, dokážeme jen stěží popsat slovy. Je hluboko v našich srdcích. Nutí nás zastavit se, zamyslet, zase jednou přeskládat hodnoty a priority.
Ostatně v sobotu to udělal sám život. V české kotlině měla být událostí č. 1 změna na pražském stolci katolického arcibiskupa. Vše bylo, pokud jde o mediální prezentaci ve veřejnoprávní televizi, dokonale připraveno – ale osudové smolenské okamžiky rozhlodly o jiném programu. I z toho bychom se měli poučit. Protože člověk míní, ale …
Ve světle této zkušenosti pak lépe rozumíme lidem, kteří když hovoří o svých plánech, dodávají: … dá-li Bůh. Mají recht.
Tragédie zanechá na duších Poláků a všech upřímných přátel této země hlubokou jizvu. Nemůžeme jinak než vyjádřit polskému národu a zejména rodinám, jež postihl krutý osud, nejhlubší soustrast, účast a solidaritu. Vzkázat jim: jsme s vámi. Myslíme na vás, modlíme se za vás, cítíme s vámi. Rozumíme vašim slzám – sami jsme je stěží potlačovali.
Chovám přesvědčení, že úcta k osobnostem, jejichž životní pouť skončila nedaleko místa s prokletým jménem Katyň, dá polskému národu sílu projít tímto údolím stínu smrti. Poláci vždy v těžkých chvílích své historie hledali útěchu a naději v Bohu, ve své víře, v církvi. Jsem si jist, že ji najdou i v těchto dnech plných zármutku, žalu a bolesti.
