Osobní slovo k pádu IPB

pondělí 21. červen 2010 22:34

•   Je tomu už deset let a ještě dnes z toho mám nepříjemný pocit. I když to nakonec dopadlo dobře. Řeč je o 16. červnu 2000, kdy byla v Praze policejně obsazena centrála Investiční a poštovní banky (IPB) – v rámci nastolení nucené správy. Tedy o události, která dodnes vyvolává názorové různice.

Že se s IPB „něco děje“ věděli v týdnech, možná i měsících před 16. 6. 2000 asi všichni, kdo v ní měli konto. Včetně autora tohoto příspěvku. Ondřej Neff v článku pro LN, který 21. 6. 2010 publikoval i Neviditelný pes, k tehdejší atmosféře trefně poznamenal: „ … v ty dny (míněno před 16. 6. 2000 – pozn. L. S.) už se na Senovážném náměstí začal projevovat osvědčený postřeh: jakmile na bankovním parkovišti jsou prázdná místa po šestilitrových mercedesech, vyber všechny prachy.“

 

K tomu v mnoha případech došlo. Klienti začali ve velkém vybírat vklady, což dle dostupných informací v prvních třech dnech onoho kritického týdne vypadalo zhruba takto: v pondělí (12. 6. 2000) činil pokles vkladů 4,5 miliardy, v úterý 5,96 mld a ve středu bezmála 6,5 mld korun.

 

Přiznám se: ač klient IPB, k této vlně občanů, která je s to masovým „runem“ podříznout větev vlastního bankovního domu (byť povážlivě nalomenou) jsem se odmítl připojit. Může to vypadat jako pošetilý hazard, ale nedokázal jsem v tom dramatickém týdnu „kázat vodu a pít víno“.

 

Byl jsem tehdy vnitřně zcela přesvědčen, že mocensko-bankovní establishment (vláda, ČNB) si z důvodu „vyššího principu ekonomického“ nemůže dovolit nechat padnout velké peněžní instituce typu IPB, České spořitelny či Komerční banky. (Věřím v platnost arabského přísloví: Ukradneš-li pět ovcí, je třeba tě pokutovat. Ukradneš-li jich padesát, je třeba tě zavřít. Ukradneš-li jich ale 50 tisíc, je třeba s tebou vyjednávat. Princip je to nejspíš nemravný, ale tak tento svět prostě funguje.)

 

 

S penězi stále na kontě IPB jsme se ženou odjeli v pátek 16. 6. 2000 dopoledne na pravidelný víkend do Prahy. Naše první cesta po vystoupení z metra vedla k bankomatu. Nikoli proto, abych se zachoval jako spousta ostatních, ale abychom jako obvykle na začátku pobytu vybrali z konta u IPB nezbytnou částku na třídenní pobyt. Nejblíže byl bankomat na roku ulic 28. října a Perlové. Jenomže ani jeden z obou venkovních přístrojů nefungoval, banka už byla zavřená a na dveřích visel text, jehož obsah si z hlavy nepamatuji – nicméně dával tušit, že je zle.

 

V tu chvíli jsem pocítil hanbu z vlastní malověrnosti. Trápila mě obava, která se v takových situacích nutně musí dostavit. Co když jsem se mýlil v úsudku, IPB zkrachuje jako řada jiných peněžních domů a nás čeká nepředstavitelně komplikovaná pouť, na jejímž konci se možná shledáme s částí našich peněz? Cestou k dalším bankomatům - z žádného jsme nevydolovali ani vindru - se mi honily hlavou myšlenky spíše černé než viděné růžovou optikou. Když jsme skončili u hlavní budovy IPB na Senovážném náměstí, pochopili jsme marnost našeho počínání.

 

Tady už nešlo o víkendové „kapesné“, v sázce bylo nesrovnatelně víc …

 

Byl to jiný víkend než spousta předchozích. Netrpělivě jsme čekali na rozuzlení spletitého případu – netušíc, že přijde už v pondělí 19. června. Převzetí IPB Československou obchodní bankou znamenalo obrovskou úlevu. Pro mě i bonus navíc: že jsem se ve svém původním úsudku nemýlil.

 

Co říci závěrem. Možná je v tom kus sobectví, ale tehdejší postup vlády a ČNB považuji za správný. Řeči o „loupeži za bílého dne“ jsme nikdy nevnímal jinak než jako štěkání psa, před jehož zuby jsme unikli do bezpečného úkrytu. Je to jen intuice – přesné prognózy nechám na expertech - , ale nemohu se zbavit dojmu, že pád IPB by přišel českou ekonomiku mnohem dráž než její prodej ČSOB. Nemluvě o morálních jizvách v duších tuzemských střádalů.

 

Ondřej Neff ve zmíněném příspěvku píše, že to, co se stalo 16. června a ve dnech následujících, je jedněmi vnímáno jako „nezbytná záchranná operace“, zatímco jinými jako „monstrózní loupež, přičemž lupičem byl stát“.

 

Nemluvíme zde o příčinách krize IPB, mluvíme o jejím řešení. Já zastávám názor, že se jednalo o záchrannou operaci, k níž došlo za vlády ČSSD, tedy partaje, kterou jsem nikdy nevolil a volit nehodlám.

 

Ale takové už jsou české polistopadové paradoxy. Někdy se - a to už je obecná poznámka – může i sociální demokracie zachovat pravicověji než „jediná pravicová alternativa v ČR“. A naopak.

 

A to jsem tady vůbec nechtěl šermovat tak ošklivými slůvky jako bankovní socialismus, ktery Otci – zakladateli oné „jediné pravicové alternativy v ČR“ – vyčítají někteří nepoučitelní oponenti jeho politiky.

 

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00