Přikován s Kajínkem

sobota 28. srpen 2010 11:37

•   Pátek 27. srpna 2010. Do půlnoci zbývala hodina.  Jeden z přelomových  dnů  mého života. Odcházeli jsme z kinosálu č. 4  pražského Cinema City v Paláci Flóra jako úplně poslední. Vlastně už sami. Kino zelo prázdnotou.  „Vzal sis to pití?,“ otázala se žena.  Nevzal, musel jsem se pro něj vrátit. Ani jsem se ho za těch 107 minut, co film trvá, nedotkl. Seděl jsem přikován uprostřed osmé řady a sledoval  snímek o němž mohu říci – tam kde ostatní filmy končí, Kajínek začíná.

Cestou k metru mi v uších doznívala  působivá Noidova hudba a já přemýšlel, kdy naposledy jsem něco podobného před filmovým plátnem zažil. Pár titulů se  mi v hlavě mihlo, ale žádný z nich mě tak neoslovil jako tento po všech stránkách dokonalý Jáklův režisérský debut.

 

Má-li filmové umění nějaký smysl, pak právě takovýto. Vracíte se z bijáku a když se za sebou ohlédnete, máte pocit, že jste něco hodně důležitého ztratili. Něco, co si už nemůžete vzít zpět.

 

Na nastupišti metra, na Náměstí míru a v ulicích pražských Vinohrad ležely iluze o našem polistopadovém demokratickém režimu, iluze o jeho policii, justici, mocenských strukturách.

 

Kdyby bylo na konci filmu napsáno, že osoby a děj jsou smyšlené, mohli bychom  říci – z hlediska uměleckého ztvárnění žhavý kandidát na Českého lva. A záhy dílo zařadit do zadní přihrádky v naší paměti.

 

Něco takového u filmu Kajínek není možné.  Je to snímek, který dokáže do našich hlav nasadit brouka, vytvořit noční můru. S posledním titulkem – sdělením, že film je věnován památce Vladimíra Dlouhého – začíná v našem mozku bouře. Díky palčivým otázkám se pod lebkou začíná vytvářet úl.

 

To nejdůležitější poselství filmu zní: V jaké zemi to vlastně žijeme?   

 

Ano, máme svobodu, svobodné volby, soubor nejrůznějších politických, občanských a lidských práv. Každý z nás má možnost – v éře internetu rozsahem nebývalou – kritizovat stávající systém do libosti. Není to samozřejmé; je to něco, čeho si musíme vážit  a co je nutné žárlivě střežit.

 

Jakou má ale člověk, prostý občan této země, šanci, když se dostane do policejního či justičního soukolí a mocní v této mašinérii  se rozhodnou ho zničit? Pokud Kajínek nevraždil a přesto dostal doživotí, k čemu mu je, že já tady teď můžu svobodně psát.  Vždyť jsou to jen slova, slova, slova …

 

Ne, já opravdu neřeším Kájinkovu vinu či nevinu. Nechci a ani nemohu. Pouze uvažuji: není-li jisté, zda se na místě činu nacházel (a vraždil) pouze on sám, ba co víc, je-li důvodné podezření, že tam s ním někdo byl, dokonce snad ochránce zákona, je-li v případu tolik nejasností, podezření na manipulaci, vydírání  a všelijakých jiných podivností, pak se nemůžeme a nesmíme  smířit s tím, že za katrem na Mírově je pouze Kajínek.

 

Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale vzpomeneme-li na všechny polistopadové justiční policejní záhady a skandály – útěk Krejčíře během domovní prohlídky například -, pak opravdu nevím, jaké argumenty nasadit v debatách s rudými nostalgiky, obhájci minulého režimu, kteří jsou schopni  nám z očí do očí tvrdit, že v mnoha ohledem mezi oběma systémy není vlastně žádný rozdíl.

 

S lítostí konstatuji, že současní mocní mně,  prostému občanu, obhajobu ČR jako demokratického právního státu ani trochu neusnadňují. Po shlédnutí „Kajinka“ to bude ještě těžší, ne-li nemožné.

 

 

Běžte. Nebudete litovat

Byl to první film, u kterého, když mě začala bolet záda, jsem přemýšlel, mám-li se v sedadle předklonit – aby mi nic neuniklo. Byl to první film, u kterého jsem zapomněl, ač jsme byli po pikantním a  tedy i více osoleném občerstvení ve fast foodu  KFC, že mám v držadle sedadla vychlazený nápoj.

 

A byl to po dlouhých letech první film, u něhož se vyplatilo vyčkat až do konce titulků. Naposledy, a to už je hodně dávno, před osmdesátým devátým, tomu tak bylo u Formanova Amadea.

 

Kolik filmů shlédne jedinec za život? V biografu, televizi, na videu? Bezpočet. O kolika z nich ale platí ono – to musím vidět? O zlomku z tohoto počtu.   

 

Můj názor: Kajínek mezi nimi  nesmí chybět.  Na to je  poselství tohoto excelentního filmového díla příliš zásadní – a přitom: není  jenom o Kajinkovi.

 

Vypovídá také, a možná více než o slavném vězni z Mírova, o naší  prapodivné době. O poměrech v éře postkomunistické demokracie.

 

Moje osobní záruka, pro ty, kdo váhají. Na Kajínka běžte. Nebude litovat.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00