Dva příběhy

pátek 19. listopad 2010 20:40

• Ten první se mě přímo dotýká. V pátek 19. 11. 2010 jsem byl na pohřbu dlouholetého spolupracovníka, který odešel stejně náhle jako moje maminka, s níž se loučíme den poté.

Očekáváme příbuzné z domova i ciziny a je zapotřebí se na to po všech stránkách připravit. Větší nákup se odbyl v supermarketu, menší „u Vietnamky“ pár desítek metrů od domu.

 

Vietnamka - i s manželem, který ale funguje spíše jako zásobovač – je doslova požehnáním. Otevřeno mají denně od rána do večera a výběr zboží na to, že jde o „večerku“ (s celodenním provozem) je více než dostačující. A co nemají, obratem seženou – znáte ten vtip o křečových žílách …

 

Zatímco já jsem krémoval a leštil na balkoně boty, žena v kuchyni se nezastavila. Pak si během přípravy občerstvení vzpomněla, že cosi chybí a jen tak na lehko vyběhla. Když se od Vietnamky za pár minut vrátila, podělila se o čerstvou zkušenost.

 

To bude pořádná oslava, když vidím, co všechno kupuješ,“ nechala se v obchodě slyšet zvědavá sousedka.

 

Manželka odvětila něco v tom smyslu, že taková sláva to zase nebude - a řekla jí pravdu. Smuteční pohoštění by si každý rád odpustil. Ještě chvíli se na toto téma bavily. Vietnamská prodavačka stála za pultem, vše vyslechla a když žena zaplatila, vytáhla z kasy peníze a podala je ženě se slovy: „Vím jaké to je, když člověk ztratit matku. Ty koupit kytici i za mě.“

 

Moji maminku nikdy neviděla. Ani já s manželkou nejsme víc než pouhými zákazníky.

 

A smysl tohoto minipříběhu? Nechť je jen malým kamínkem do mozaiky velkého obrazu na téma Češi a Vietnamci mezi Aší a řekou Moravou.

 

 

Druhá story, na kterou jsem dnes myslel, se stala přesně před měsícem (19. 10. 2010), tisíce kilometrů západněji. Na ostrově Vancouver, který leží na tichomořském pobřeží kanadské provincie Britská Kolumbie.

 

Jeho smutnými hrdiny jsou dva záchranáři rychlé zdravotní služby. Byli už na cestě zpět, ze Všeobecné nemocnice Západního pobřeží v Port Alberni, kde předali pacienta. Vraceli se na základnu v Tofinu, kam ale nikdy nedojeli. Při dopravní nehodě se zřítili z útesu a zahynuli ve vlnách Kennedyho jezera.

 

Jo-Ann Fullerová a Ivan Polívka.

 

Byla toho příběhu plná tamní média. Ostatně – stačí zadat do vyhledávače Google jméno Ivan Polivka a na monitoru se zobrazí řada stránek, z nichž nejedna připomíná Ivanův český původ. Na ten byl právem hrdý také jeho bratr Jiří, když přiletěl na západ Kanady na pohřeb. O to víc, že sám dosáhl ve zdravotnictví mnohem vyššího profesního postavení. Zavedou-li vás cesty za zdravím na neurologickou kliniku plzeňské fakultní nemocnice, najdete na dveřích kanceláře přednosty jeho jméno.

 

MUDr Jiří Polívka CSc se stal očitým svědkem toho, jak obrovské popularitě a skvělému renomé se těšil jeho bratr. Velkolepé poslední rozloučení nebyla pouhá zdvořilost. Záchranáři jsou v Severní Americe vysoce ceněni. (Vzpomeňme na newyorské hasiče po pádu Dvojčat.)

 

Proto dva a půl tisíce záchranářů jako doprovod na poslední cestě. Proto vojenská pocta, kterou Ivanovi a jeho spolupracovnici Jo-Ann vzdala Královská jízdní policie. Proto stovky lidí podél smutečního průvodu.

 

Rodák z Blovic na Plzeňsku (*1945, do zámoří odešel v roce 1968) se stal jedním z mnoha exulantů (emigrantů?), kteří dělají čest nejen sami sobě a svému povolání, v tomto případě spíše poslání, ale také, jaksi nad rámec, mateřské zemi. Zde byl až donedávna – pochopitelně - prakticky neznámý. Teprve tragická smrt ve službě poodkryla očím širší veřejnosti u nás doma jeho tajemství.

 

Jako obětavého a svým způsobem nenahraditelného člověka, užitečného především pro druhé.

 

I jeho příběh představuje malý kamínek do mozaiky. Tentokrát na téma: My a náš postoj ke krajanské komunitě v Evropě i zámoří.

Kolik zdánlivě obyčejných lidí, ale přesto výjimečných osobností dělá v cizině čest staré vlasti?! Jistěže Čechokanaďan Ivan Polívka není jediný. Má ale výhodu, že o něm víme. Můžeme si jen přát, aby vyvolal něco pozitivního také v ČR.

 

Třeba v podobě změny často přezíravého pohledu na české emigranty a exulanty.

Lubomír Stejskal

Lubomír StejskalPro V. B.18:1921.11.2010 18:19:24
V.B.Dobrý človek ešte žije12:0321.11.2010 12:03:14
TeplikPlný život23:1520.11.2010 23:15:03
Lubomír StejskalPro p. Victorina07:4720.11.2010 7:47:44
p. victorinKrásný článek07:1320.11.2010 7:13:18
Lubomír StejskalPoděkování23:0719.11.2010 23:07:30
Jarka JarvisPane Stejskale,22:0419.11.2010 22:04:38

Počet příspěvků: 7, poslední 21.11.2010 18:19:24 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.