Děti

neděle 16. leden 2011 20:24

• Při letmém pročítání příspěvků na Big Blogeru jsem zaznamenal téma, k němuž má co říci asi každý z nás. Děti.

V osmadevadesátém jsme byli obohaceni o nejkrásnější poklad. Do naší rodiny se narodila první vnučka.

 

Niki

Přiznám se: měl jsem z toho zvláštní druh trémy. Připomínalo to něco jako berlínskou zeď mezi dosavadním a novým životem – dosavadní a novou rolí v rodinné komunitě. Drolit se začala při první návštěvě vinohradské porodnice. S prvním opatrným a bázlivým pochováním v náručí křehkého človíčka, který se napříště stane součástí mé životní pouti. A budu to také já, kdo bude spoluutvářet Nicolčino dětství a vzpomínky.

 

Bydlela s rodiči první dva roky na Žižkově. Pak na pomezí Vršovic a Vinohrad. Královských Vinohrad. Stala se tak silným magnetem, že jsme se dobrovolně během čtyř sezon vzdali milovaného moře a trávili letní dovolenou v Praze. S kočárkem v zákoutích Stověžaté.

 

Tehdy jsem metropoli, kterou mám rád stejně jako středomořské nebo sinajské pláže, poznal díky Niki jinak než do té doby bez ní. S rukama na madle kočárku se člověk dostane do míst, kam by jindy nebyl důvod zamířit.

 

Opakovaně.

 

Už nespočítám, kolikrát jsem ji uspával pod obří sochou Jana Žižky před vítkovským památníkem. Kolikrát jsme zamířili do parků Parukářka a Židovské pece. Kolikrát jsme tramvají sjeli do centra a vydali se do altánu v universitní botanické zahradě v ulici Na Slupi nebo na Vyšehrad. Kolikrát jsme prošli Olšanské hřbitovy, kolik času trávili ve Valdštějnské zahradě, na Petříně.

 

Sotva Niki povyrostla, trénovali jsme první krůčky na místě nejvznešenějším – na třetím nádvoří Pražského hradu.

 

Takto bych mohl pokračovat ještě dlouho. Jak často jsme se vypravili do zoo v Troji? Do plaveckého areálu v Edenu?

 

Po přestěhování ze Žižkova byly oblíbeným místem výletů Havlíčkovy, Riegrovy a Heroldovy sady. Dětský koutek pod Karlovým mostem a na Žofíně.

 

Hodně vzpomínek zapadlo, některé zůstavají.

 

Třeba – když jsem jednou odjížděl domů na západ Čech, Niki v náručí své maminky se u dveří dívala tak smutně, že … na ten pohled, výraz jejích očí, nikdy nezapomenu.

 

Nebo – když jsme šli v Měcholupech na slavnostní večeři k poctě druhého dědečka a Niki si vymínila: „Já chci, aby děda Luboš seděl tady u mě.“

 

Navždy vryté do paměti zůstanou chvíle, kdy ležela v postýlce a my nad ní stáli s číší šampaňakého a vítali nový rok. Za oknem létaly petardy, světlice a hvězdy ohňostrojů – a naše princezna prožívala nejbezstarostnější období života. Byli jsme šťastní, že máme tu čest být jejími ochránci.

 

Z pravidelných pátečních návštěv metropole se stala tradice – a s ní spojená příjemná povinnost. Vyzvedávání Niki nejprve ze školky později školy ve Strašnicích. Za ta léta bylo těch setkání, objetí a následných obědů v oblíbené pizzerii nebo některém z amerických fast foodů nepočítaně.

 

Jedno se ale vymyká. Vraceli jsme se se ženou, oblečeni ve svátečním, ze státní recepce v jednom pražském hotelu – uspořádána byla izraelskou ambasádou u příležitosti výročí Dne nezávislosti. Děti byly na zahradě školky a sotva nás Niki spatřila, vystřelila směrem k nám z pískoviště rychlostí, kterou by neodmítla ani Guinnessova kniha rekordů.

 

Není možné, aby se do jednoho článku vešlo všechno, co charakterizuje vztah mezi vnučkou a dědečkem – a také babičkou, samozřejmě. Vydalo by to přinejmenším na povídku, ne-li na román. Měl jsem pocit, že prožívám nejkrásnější období svého žívota.

 

Byla i nebyla to pravda.

 

Tom

Devět let po narození Niki se narodil vnuk Tomáš Michael. Opět stejné otázky, možná i obavy. Jaké to bude, když jsme si tak zvykli na Niki, která se stala naší princeznou? Budeme mít ještě dost potenciálu na další vnouče?

 

Zbytečné starosti. Nádoba lásky je bezedná.

 

Trávíme s Tomáškem víc času než s Niki. Prostě proto, že bydlí blíž. Zpočátku se zdálo, že je to nejukřičenější a nejubrečenější batole široko daleko. Později další komplikace: Tomášek ne a ne mluvit. Všemu rozuměl, ale nic neříkal. Opět: zbytečné obavy. Dnes hovoří tak, až nás z toho brní lebka.

 

Nebudu se opakovat. S Tomáškem je to stejné jako s Niki. Trávíme s ním několik dní v týdnu, vzhledem k zaneprázdnění rodičů zhusta i přes noc. Mezi ním a mnou se vytvořil vztah, který nejlépe charakterizuje jeho nedávná věta: „Dědo, mám tě moč jád. Nejvíč na světě.“

 

S Niki a Tomáškem prožíváme něco, co znají všichni, kdo mají normální mezigenerační vztahy na linii rodiče – děti. Je to něco, co stojí za to poznat, zažít, být toho účasten. Relace prarodiče – vnoučata je z mnoha důvodů trochu jiná než vztah rodičů k dětem.

 

Jedno i druhé je ale báječné.

 

Často jsme s Niki chodili ze stanice metra Želivského pěšky směrem v Basilejskému náměstí. Tenkrát byl v kurzu portorický zpěvák Ricky Martin. A jeho hit Un, dos, tres ...

 

Mám za sebou vlastní český text izraelské i kanadské hymny. Nebyl tedy problém „počeštit“ i tuto skadbu. S Niki v náručí jsme kráčeli ulicí Jana Želivského a zpívali si:

 

Un, dos, tres,

Nicolka tančí takhle krásně,

un, dos, tres

a ani neví s kým.

Un, dos, tres,

Nicolka tančí takhle krásně,

un, dos, tres

a kráčí za štěstím …

 

 

Měli jsme doma Tomáška v uplynulém týdnu od středy do pátku, kdy si ho rodiče vzali domů. Byl nachlazen, do školky nemohl. Už teď se nám po něm stýská a těšíme se, až zase přijde. Chybí nám.

 

Stejně tak je to s Niki. Čekáme na příští termín pracovního volna nebo jarních prázdnin. Nezačnou v Praze 10 sedmého února?

 

Už aby to bylo ...

 

 

Lubomír Stejskal

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.