Egypt: Myšlenková inspirace

pátek 11. únor 2011 13:09

• Vadí nám, že Mubarak je u moci tři desetiletí. Právem? Nejspíš ano. A tváříme se, že v demokracii něco takového není možné.

Jak kde.

 

V USA to ošetřeno mají. Pro prezidenta, nejen symbolickou figuru, ale šéfa výkonné moci, platí: dvakrát čtyři roky a dost. U české hlavy státu je tomu podobně. Ale co první muž kabinetu?

 

Čistě teoreticky není vyloučeno, aby jeden a týž politik v pozici předsedy vlády byl u moci třeba dvacet let. Vezměme ČR. Stačilo by, aby strany XYZ vyhrála volby pětkrát za sebou a nezměnila lídra. Ten by pak mohl být premiérem dlouhá dvě desetiletí. V praxi to není pravděpodobné, ale ani nemožné.

 

Že se něco takového ještě nestalo, v naší, ale třeba ani v izraelské demokracii, není způsobeno nějakou zákonnou pojistkou, ale spíše vnitřními rozpory v té které partaji, eventuálně jistými lidskými vlastnostmi, charakterovými nešvary apod. Zhusta též „efektem 2P = 2+1N “ (Sejdou-li se dva politici, vygenerují 3 politické názory.)

 

Zůstaňme na Středním východě, konkrétně v Izraeli, jediné skutečné demokracii v regionu. Nebýt rozporů uvnitř tehdy vládnoucí strany Mapaj, případně uvnitř vládnoucí koalice, jakož i osobních animozit, mohl být David Ben Gurion, nezpochybnitelná národní autorita, předsedou vlády mnohem déle než ve skutečnosti byl. Jeho strana Mapaj, případně koaliční blok Maarach, v němž hrála Mapaj klíčovou roli, vyhrála všechny volby od roku 1949 do 1973. (Pravicový Likud nastoupil k moci až v sedmasedmdesátém.)

 

Hypoteticky: Ben Gurion mohl stát v čele jeruzalemské vlády nepřetržitě od prvních voleb po vzniku státu (1949) až do své smrti v prosinci 1973. Tedy bezmála jedno čtvrtstoletí. Ve skutečnosti byl v úřadu kratší dobu: s roční přestávkou (prosinec 1954 – listopad 1955) pouze do roku 1963, kdy se s Mapaj rozešel. Tím budiž řečeno, že i v některých demokraciích mohou politici působit u kormidla dějin déle než dvě volební období. Není to pouze výsadou autoritativních režimů, nemluvě o totalitních.

 

Po spojenecké operaci proti autoritativnímu režimu Saddáma Husajna v Iráku jsme často slýchali námitku, že je to sisyfovské úsilí, neboť demokracie a islámská společnost nejsou „kompatibilní“. Stejní lidé dnes tleskají demonstrantům v Káhiře a volají po okamžitém odchodu Mubaraka. Jako by odlet ikony stávajícího režimu do jeho sídla v Šarm aš-Šajchu přinesl republice na Nilu div ne politickou spásu a nastolení demokratických pořádků. Že by největší krajíc odmítaného chleba?

 

Masivní odpor na náměstí Tahrír by bylo možné podpořit, kdyby se Mubarak držel moci zuby nehty. Kdyby v TV projevu ve čtvrtek večer (10. 2. ) nenabídl rozumný kompromis: pozvolné předání moci a jasně vyjádřený slib, že odevzdá žezlo tomu, koho si národ zvolí. Co vlastně protestující chtějí? Jistě: Prezident může odejít. Dnes, zítra, za týden. A dál? Budou občané požadovat odchod viceprezidenta? Celé vlády? Kdo bude spravovat zemi do voleb? Armáda? Vojenský puč by nevadil?

 

Tím jsme se dostali k třetímu bodu. Levice na celém světě vytváří mediální dojem, že vojenský puč = ztělesnění všeho zla. Přesvědčit, a to s ďábelskou rafinovaností, podstatnou část veřejnosti, že tomu tak je se jí podařilo v případě Chile 1973. I dnes, vyslovíme-li jméno Pinochet, děsivě velkému počtu lidí se podvědomě vybaví termín fašismus. To snad ani Hitler, nemluvě o Stalinovi a dalších komunistických diktátorech, nemá tak špatné renomé jako někdejší šéf chilské vojenské junty. Pod vlivem této propagandy ustoupilo poněkud do pozadí, že armáda může ve vnitropolitickém životě společnosti hrát také pozitivní roli.

 

Nemám teď na mysli pouze Turecko, kde ozbrojené síly plnily roli garanta sekulární podoby Atatürkovy republiky. Upozorňuji na počin jedné z ikon nynějšího protimubaravského odporu. Mohammad Baradeje vyzval armádu, aby zasáhla. Po čem ten člověk volá? Po vojenském puči? Mají snad ozbrojené síly převzít v zemi kontrolu? Jak by se to líbilo levicovým aktivistům, kteří malovali Pinochetovi rohy, oháňku a kopyta a za svržení marxisty Allendeho by ho nejraději poslali do ohnivého jezera?

 

V Egyptě by vojenský puč nevadil?

 

Tak jak to tedy je – s délkou funkčního období v demokracii a autoritativních režimech, s demokracií v islámské společnosti, s vojenskými puči tam i onde?

 

Svět není čenobílý. Někdy může být pro danou společnost a její specifické podmínky přínosnější dlouhodobá vláda „osvíceného vladaře“ než model „s novým ročním obdobím nový kabinet“. Jindy zase může být přínosem angažmá armády do veřejných záležitostí. Jen je potřeba vědět kdy. Pinochet zachránil Chile před chaosem komunistického experimentu (nefunguje nikde na světě, nefungoval by ani tam). Jaký přínos by ale měl puč v Egyptě? Aby se s jeho pomocí dostal Muhammad Baradej k moci? Neobviňuji ho z toho, jen se ptám.

 

Lubomír Stejskal

JB001Pane Stejskale08:4212.2.2011 8:42:01
josef hejnaÚvaha zajímavá,15:1411.2.2011 15:14:25
VanekSout Al Horeya13:3311.2.2011 13:33:32

Počet příspěvků: 4, poslední 12.2.2011 8:42:01 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.