Výzva a pravda

neděle 29. květen 2011 12:27

• Webové diskuse neskýtají mnoho příležitostí k pobavení. Jsou ale i výjimky.

Jednu z nich mi poskytl čtenář J. K. Nebylo to na mém blogu, ale pod mým článek o Blízkém východě publikovaným na Neviditelném psu.

 

Dostalo se mi poučení: Autor by mohl zmírnit svou neznalost a seznámit se se základními dokumenty, pro začátek například s rezolucí VS OSN 181, která, přestože je pouze doporučením, legitimizuje Stát Izrael, a také s rezolucí 242, o jejímž obsahu zřejmě nemá vůbec tušení.

 

Brzy si připomenu, že je mi už pětapadesát (na kdovíjaké oslavy takový věk věru není), přičemž o izraelsko-arabský konflikt se zajímám od svého teenagerského věku. Opravdu si pan J. K. myslí, že jsem se za tu dobu nestačil seznámit s oběma rezolucemi, zejména když o Blízkém východě píšu? Zvláštní způsob uvažování.

 

PROTIIZRAELSKÁ REZOLUCE?

V jeho diskusním příspěvku cítím ale ještě jiný osten. Nikdy jsem se netajil svým proizraelským postojem – nikdy jsem se za něj nestyděl a nikdy neměl důvod na něm cokoli měnit. Ze slov pana J. K. jsem nabyl dojmu, že stojím na straně Izraele proto, že neznám dobové dokumenty (a tedy historické skutečnosti). Z toho mohu dovodit, že kdybych znal obsah rezoluce Rady bezpečnosti č. 242, nemohl bych v blízkovýchodním konfliktu podporovat Izrael.

 

Půjdeme-li v této úvaze ještě dál, dojdeme nutně k závěru, že rezoluce 242 je protiizraelská.

 

Nemohu nepřipomenout, že přesně tak ji prezentovala komunistická propaganda. Také ona vytvářela politickou virtuální realitu: stačí, aby Izrael splnil její ustanovení a na Blízkém východě zavládne mír. Jinak řečeno: na Blízkém východě je napětí proto, že Izrael rezoluci 242 neplní.

 

To je ovšem hluboký omyl.

 

Ale abych nezůstal dlužen odpověď na klíčovou otázku oné výtky. V době, kdy rezoluce 242 byla Radou bezpečnosti schválena, mi bylo zhruba jedenáct a půl. Pan J. K. a jemu podobní jistě pochopí, že text dokumentu jsem neznal 23. listopadu téhož roku, ale o pár let později, když jsem dospěl. I tak ji znám zaokrouhleně pětatřicet let. Taktéž i rezoluci VS č. 181 o rozdělení Palestiny.

 

NALIJME SI ČISTÉHO VÍNA

Pokud by ale měl tento příspěvěk předchozím odstavcem končit, nemusel být vůbec napsán. Nešlo mi o to pouze zaujmout postoj k jednomu z nesmyslů, které se kolem mé osoby v souvislosti s proizraelskými stanovisky po internetu šíří. Mnohem důležitější je podívat se znovu na klíčové body rezoluce 242 a připomenout, o co v nich skutečně jde. (Na což se chystám už delší dobu a diskusní příspěvek pana J. K. byl tou poslední pobídkou).

 

Nuže tedy:

 

V odstavci 1, bodu I se hovoří o stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v nedávném konfliktu. Rozumí se v šestidenní válce 1967. Zde je nutné připomenout, že v anglickém textu se explicitně nehovoří o stažení ze všech teritorií, resp. před slovem teritoria není použit určitý člen „the“: withdrawal of Israeli armed forces from territories occupied in the recent conflict. Podle mého soudu nejde o slovíčkaření, ale o logickou návaznost na bod II téhož odstavce. V něm čteme klíčovou pasáž: uznání práva každého státu v oblasti žít v míru, v bezpečných a uznaných hranicích ve svobodě před hrozbami nebo akty násilí.

 

Co z toho můžeme dovodit?

 

Vedly-li hranice podepsané v roce 1949 k válce, je zřejmé, že nešlo o hranice bezpečné. V zájmu nastolení trvalého míru bude tedy nutné stanovit hranice nové – bezpečné a vzájemně každým státem v oblasti uznané. Z toho plyne povinnost Izraele stáhnout se z území obsazených v šestidenní válce, nikoli ovšem ze všech. Nové hranice bude nutné stanovit mírovými smlouvami – a přesně to se zatím stalo mezi Izraelem a Egyptem na jedné a Izraelem a Jordánskem na straně druhé. Přesně v duchu rezoluce 242.

 

Odstavec II prvního bodu dále vyzývá k ukončení válečného stavu. Přesně o to Izrael usiloval od počátku své existence – a tento jeho zájem trvá dosud. Překážkou na cestě k tomuto cíli je postoj některých arabských sousedů židovské republiky, kteří se s existencí Izraele odmítají smířit, případně odmítají uznat Izrael jako židovský stát.

 

To, co je uvedeno ve zmíněné odstavci 1 rezoluce 242, je definováno jako zásady, které by měly být uplatňovány v zájmu toho, aby každý stát v oblasti mohl žít v bezpečí. Připomeňme si je:

 

  • stažení Izraele z obsazených území (nikoli však ze všech);

  • ukončení válečného stavu;

  • respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti každého státu v oblasti;

  • právo každého státu v oblasti žít v míru, v bezpečných a uznaných hranicích ve svobodě před hrozbami nebo akty násilí;

Nelze tedy přistoupit na zjednodušenou tezi - odchod Izraele z obsazených území a návrat uprchlíků. Rezoluce 242 je totiž mnohem komplexnější.

 

JE TOHO VÍC

V odstavci 2 Rada bezpečnosti potvrzuje nutnost zajištění svobody plavby mezinárodními vodami v oné oblasti. Připomeňme: obsazení Tiranské úžiny egyptskou (nikoli izraelskou) armádou bylo jedním z aktů agrese vůči Izraeli (nikoli vůči Arabům), která nemohla skončit jinak než (šestidenní) válkou (1967).

 

V témže odstavci se hovoří o dosažení spravedlivého urovnání problému uprchlíků. Nikoli o návratu uprchlíků do Izraele. Spravedlivé řešení? Široký pojem. Nelze nevzít v úvahu, že zatímco Arabové po 14. květnu 1948 mířili po statisících z Izraele (Palestiny – v naději, že se po vítězné válce vrátí), Židé z arabských zemí mířili po statisících do Izraele (své pravlasti). Je spravedlivým řešením příchod jedněch i druhých pouze do Izraele – židovského státu? Pro odpověď netřeba chodit daleko, stačí použit prostý selský rozum: chtějí-li (palestinští) Arabové ustavit (další) stát v regionu, stát bezpochyby arabský, nemohou současně požadovat, aby problémy Arabů řešila vláda státu židovského.

 

Pozoruhodnost na závěr. Izraelský premiér před několika dny v americkém Kongresu položil důraz na to, že chystaný palestinský stát bude muset být demilitarizovaný. Rezoluce 242 v třetím bodu odstavce 2 hovoří o nutnosti zaručení územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu v oné oblasti opatřeními zahrnujícími zřízení demilitarizovaných pásem. Benjamin Netanjahu tak v principu nepožaduje nic jiného než to, o čem hovoří rezoluce 242. Ostatně nebyl to Izrael, ale jeho arabští nepřátelé, Jásira Arafata nevyjímaje, kdo měl ve své době s touto rezolucí problém.

 

Osobní poznámka na závěr. Pro pana J. K. a jemu podobné. O rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 242 z 22. 11. 1967 nejenže vím, ale znám ji téměř nazpaměť – a hlavně: permanentně o ní přemýšlím.

 

LN-BB-RB242.jpg

... pohled na Tiranskou úžinu z egyptského pobřeží, vstupní bránu z Rudého moře do Akabského zálivu. V pozadí ostrov Tiran, vpravo egyptské hlídkové plavidlo. Foto autor blogu

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00