Slovo k 9/11

neděle 11. září 2011 10:33

• Všude se teď píše, že jedenácté září změnilo svět. Myslím si to také. Kladu si ale také otázku: Změnili jsme se za těch deset let také my?

Nemyslím fyzicky, neboť to je dané. Jsme o deset let starší. Získali jsme odstup – a nové zkušenosti.

 

Mám na mysli změnu názorovou.

 

Před pár dny jsem letmo zachytil zprávu, při poslechu rozhlasu na mobilu během jízdy autobusem, že Američané už tolik nepodporují dvě velké operace uplynulé dekády - afghánskou kampaň proti Talibanu a iráckou proti Saddámovi. V tomto bodě jsem se nezměnil: obě války považuji za správné, neboť správný byl jejich hlavní cíl. Odstavení Talibanu a Husajna od moci.

 

Můžeme diskutovat o detailech, ale to platí i o druhé světové válce – a přitom snad neexistuje člověk v zemích tehdejších Spojenců, který by si myslel, že válka proti Hitlerovi nebyla správná.

 

Nezměnil se ani můj náhled na mezinárodní terorismus. Pokorně se podrobuji, byť někdy s povytaženým obočím, všem možným prohlídkám a omezujícím předpisům před každou cestou ketadlem. S výhradou proto, že dnes a denně slýcháme o epizodách jako je ta, o níž mi referoval spolucestující na palubě boeingu při minulém letu. Rozčiloval se, co je to za kterény: „Památeční, ale prázdný zapalovač mi sebrali, obyčejného, leč funkčního si ani nevšimli!“

 

Tak “o čem“ to celé pak je, že?

 

Co mě ale dnes, deset let poté, trápí ještě víc než polovičaté kontroly na letištích je polovičatý přístup jistých zemí k terorismu na mezinárodní úrovni. Neexistuje proti němu tak jednotná a jasně vyprofilovaná fronta jako proti Hitlerovi během minulé světové války.

 

Německý nacismus bylo jasné a jednoznačné zlo – a podle toho se k němu Spojenci chovali.

 

Mezinárodní terorismus je stejné zlo – a čeho jsme svědky? Všichni mají plná ústa boje proti němu, ale mnohdy se dějí věci, nad nimiž zůstává rozum stát. V posledních týdnech se takto pošetile předvádí Turecko.

 

Každý člověk vybavený elementární dávkou zdravého rozumu, racionálního úsudku a jakž takž fungujícím zrakem a sluchem (pro sledování médií) musel zaznamenat, jak to dopadne, když se na části území ujme moci teroristická organizace. Stalo se před lety v Gaze, kde vládne Hamas.

 

Zkusme si představit, že by některý soused Turecka postoupil stejně velké území Kurdům, kde by se moci ujala strana PKK. Vzápěti by se na okolní turecká města a vesnice začal snášet déšť vesměs sice amatérsky vyrobených, ale přece jen zkázu, smrt a zranění přinášejících „kaťuší“.

 

Jak dlouho by si to Ankara nechala líbit? Netřeba dlouze přemýšlet. Když ve čtyřiasedmdesátém roce Turkům na Kypru hrozilo potenciální nebezpečí (v rámci pučistických snah tamních Řeků připojit se k „mateřské zemi“), Turecko neváhalo ani  vteřinu a Turky obývanou část ostrova bez skrupulí vojensky obsadilo. Přiznávám – tehdy jsem měl pro tureckou akci plné pochopení, neboť tím, kdo si začal a Ankaru vyprovokoval, byli kyperští Řekové. Jsou to v mých očích oni, kdo nese podstatnou část viny za následné rozdělení ostrova. (Být kyperským Turkem, byl bych šťasten, že mě moje „mateřská země“ nenechala, tváří v tvář hrozbě protistrany, na holičkách.)

 

Netřeba si proto dělat iluze, jak důrazně by Turecko „zametlo“ s PKK ve výše uvedeném příkladě. Kdyby po Ankaře někdo chtěl, aby bez kontroly povolovala do onoho kurdského pásma zasílání dodávek tzv. humanitární pomoci, považovala by ho nejspíš za pomatence. A snesla dostatek argumentů, proč to s ohledem na hrozbu terorismu není možné.

 

Jenomže: žádné takové kurdské pásmo u tureckých hranic neexistuje a zmíněná hrozba v podobě tisíců raket tureckým civilistům nehrozí. Zato existuje o něco jižněji Pásmo Gazy, v něm u vesla teroristická organizace Hamas a tisíce raket vypálených za poslední léta - a vypalovaných stále - na území spousedního Izraele. Ten pochopitelně, a podle toho, co je uvedeno v Palmerově zprávě zabývající se loňským incidentem na lodi Mavi Marmara, zcela po právu blokuje  dodávky určené do Gazy – a Turecko, které se samo potýká s kurdským terorismem, staví se na stranu teroristů z Hamasu a po vyprovokované akci, při níž přišlo o život devět Turků - ozbrojených útočníků a vědomých narušitelů legálně vyhlášené blokády, se chová iracionálně, hystericky a především nebezpečně. Takto se předvádí stát, který usiluje o členství v EU (aniž bych si o unii samé dělal, zejména s ohledem na její blízkovýchodní politiku, sebemenší iluze, musím podotknout)!

 

Trvat na izraelské omluvě za smrt devíti Turku na Mavi Marmaře je absurdní. Byli to vojáci izraelského výsadku na loď, jejíž kapitán dal najevo, že izraelská rádiová výzva nenarušovat blokádu má pro něj hodnotu použitého toaletního papíru, kdo byl brutálně napaden. Jediné, co může Izrael udělat, je vyjádřit lítost nad tím, že byly zmařeny lidské životy – a premiér Netanjahu se také takto vyjádřil. Oficální omluva nepřichází do úvahy, je to věc principu. To by se pak mohli omlouvat Spojenci za to, že po vyloděni v Normandii pozabíjeli mnoho vojáků wehrmachtu.

 

Současné chování Ankary je pro mne zklamáním i varováním. Ukazuje, že i umírnění islamisté chápou boj proti terorismu (to, že mezinárodní terorismus je v drtivé většině „islámský“, za to my, „neislamisté“, opravdu nemůžeme) lidově řečeno „odtud až potud“. Že košile jim bude vždy bližsí než kabát. Že když se to politicky hodí, stane se z oběti útočník a naopak.

 

Věru spolehlivý partner v boji proti hrozbě, která sice existuje mnohem déle než jednu dekádu, ale öpravdu vážně jsme ji začali brát až poté, co z manhattanského panoramatu zmizela Dvojčata.

 

Jako by na Středním východě nebylo dost jiných zdrojů napětí, tak ještě Turci plnými doušky přilévají oleje do ohně. Vyvolávají napětí, chovají se nezodpovědně a s každým svým protiizraelským výpadem ztrácejí kredit jako hodnověrný partner.

 

Nezapomenout na tuto neblahou skutečnost v těchto dnech, v čase desátého výročí ďábelského masakru spáchaného ve jménu Alláha, je naší morální povinností – už z úcty k obětem nejen v USA, ale všude jinde, zejména pak v Izraeli, kde zločinci stejného přesvědčení jako byl Usáma bin Ládin a jeho katovský pacholek Mohamed Atta zanechali svoji krvavou stopu.

 

Současně je nutné s lítostí konstatovat, že ani po deseti letech, a vezmeme-li do úvahy masakr na mnichovské olympiádě 1972, tak ani po téměř čtyřiceti letech nedosáhlo spojenectví v boji proti terorismu zdaleka takové podoby jako tomu bylo za války proti Hitlerovi. Tehdy se spojily západní demokracie s totalitní stalinistickým režimem – bylo to nezbytné, lepší alternativa neexistovala. Sňatek z rozumu splnil své světodějné poslání, vítězství nad silami do to doby největšího zla.

 

Může se ale svobodný svět dnes plně spolehnout na režimy, v nichž hraje islamismus větší či menší roli? Terorismus ohrožuje všechny bez rozdílu – nás i je.

 

Postoj Turecka je vážnou výzvou k zamyšlení.

 

Lubomír Stejskal

Počet příspěvků: 1, poslední 12.9.2011 5:25:51 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.