Případ Šalit: Bez překvapení. A poučení?

čtvrtek 13. říjen 2011 10:38

• Je to typický obraz světa naší doby. Světa, v němž je absurdní stále víc považováno za normální.

Gilad Šalit má být vyměněn za více než tisíc vězňů. Nejsem stoupenec politické korektnosti, proto mohu napsat syrovou pravdu. Ano, má být vyměněn v poměru 1 ku 1027. Nejde ale o zloděje oliv nebo neplatiče daní. Pokud čirou náhodou i takoví mezi nimi jsou, ať je vezme ďas. Darmo je živit za daně izraelských poplatníků.

 

To, co vyvolává obavy a protesty části izraelské společnosti je skutečnost, že propuštěni budou i teroristé. Zpravodajský portál INN.com píše o 280 osobách odsouzených na doživotí. Tento trest se v Izraeli neuděluje, když Arab šlápne Židovi na kuří oko.

 

Nezasvěcené bezpochyby překvapil onen neskutečný nepoměr. Vyjádřit ho lze sloganem „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Je to nadsázka, z níž mrazí.

 

Ale vážně. Zasvěcené přeložená čísla nepřekvapí. Nejde o nic nového. Stačí se ohlédnout zhruba o čtvrtstoletí zpátky.

 

Vzpomínám si, že v polovině osmdesátých letech mě tento způsob výměny ještě ohromil. Izrael tehdy vyměnil tři své vojáky držené v Libanonu za bezmála 1200 arabských vězňů. Mimoto získal těla dalších osmi zabitých vojáků.

 

Rovněž v průběhu dalších let jsme slyšeli o podobných výměnách, třebaže nepoměr nebyl tak do očí bijící. Je známo, že Izraelci mají v úctě nejen živé (pro záchranu zajatých, zraněných a unesených vojáků je povinností učinit maximum), ale i své padlé. Dělají tedy vše pro to, aby ostatky zahynulých či zavražděných spočinuly v půdě Erec Jisrael, Země izraelské. Netřeba se tudíž podivovat, že například v roce 1998 Izrael spolu se spojeneckou Jiholibanonskou armádou za získané tělo svého padlého vojáka, držené v Libanonu, propustil 65 vězňů (a vydal na čtyři desítky ostatků teroristů Hizballáhu).

 

Podobně v minulosti relativně nedávné: v roce 2008. Izrael výměnou za vydání ostatků dvou vojáků, Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva, přistoupil na propuštění Samira Kuntara. Teroristy, který při cíleném útoku proti civilistům na severu Izrael, uskutečněném v roce 1979, zastřelil Dannyho Harana a pak pažbou své zbraně rozdrtil hlavu jeho čtyřleté dcerce Ejnat.

 

Především tento děsivý případ vyvolává oprávněnou otázku, kam až mohou vést hranice kompromisu v rámci úsilí, jehož cílem je umožnit návrat domů živým a získat zpět těla mrtvých.

 

Ještě před propuštěním Kuntara, v roce 2004, Izrael souhlasil s další asymetrickou výměnou. Teroristé v Libanonu propustili kontroverzního izraelského podnikatele Elhanana Tannenbauma, který byl předtím unesen v Emirátech, a vydali těla tří padlých příslušníků Obranného vojska Izraele (IDF). Izrael naproti tomu propustil dva vůdce teroristů, šajchy Ubajda a Diraniho, a spolu s nimi 400 vězněných Libanonců a palestinských Arabů. Součastí této výměnné akce měly být i informace o pohřešovaném (od roku 1986, kdy se katapultoval nad Libanonem) izraelském pilotovi Ronu Aradovi. Izraelská strana tyto informace od teroristů Hizballáhu sice obdržela, ale jejich vypovídací hodnota byla nulová. Mimochodem v roce 2000 jsme byli svědky další výměnné anomálie: teroristé poslali do Izraele Aradovu osobní zbraň a za to dostalo svobodu 52 libanonských a palestinskoarabských teroristů.

 

Za zmínku také stojí, že zatímco vrahu Kuntarovi se po příletu do Bejrútu dostalo přivítání jako národnímu hrdinovi - na červeném koberci a za účasti libanonského prezidenta, podnikatel Tannenbaum byl po návratu do Izraele na letišti zatčen a za své jednání, které vedlo k jeho únosu, byl vyšetřován. (Do Emirátů cestoval proto, že tam chtěl uzavřít ilegální obchod s drogami.) Před soudem ho nakonec uchránila dohoda se státním návladním o přiznání viny.

 

Existuje průkaznější ilustrace toho, jak funguje právní stát - v porovnání s režimem, který přinejmenším de facto spoluovládají teroristické organizace?

 

Nynější mediální trhák, výměna Šalita za víc než tisíc teroristů a „bezpečnostních vězňů“, není tedy nic překvapivého. Ačkoli se to tak v minulých letech nevenek jevit nemuselo, Izrael v zákulisí na osvobození Šalita usilovně pracoval. Že se to nepodařilo v rámci vojenské operace, je pravda – a bude jistě tématem hlubších analýz, proč byla v této věci IDF a zpravodajská služba neúspěšná. Nutno mít přitom na mysli, s jakým nepřítelem ve válce proti terorismu Izrael bojuje. Nemusíme si dělat iluze: kdyby bylo osvobození vojáka na dosah, jeho věznitelé by ho těsně předtím bez skrupulí zavraždili.

 

Příběh kolem propuštění Gilada Šalita není děsivý ani tak onou asymetrií, třebaže i ta o mnohém vypovídá, jako spíše jedním, málo zdůrazňovaným aspektem. Demokracie jsou občas nuceny jít na krajní mez kompromisu a se skřípěním zubů přistoupit na dohodu, z níž se všem slušným lidem, nemluvě o pozůstalých po obětech teroristických útoků, zvedá žaludek. Pro svobodu jednoho vojáka, který se stal obětí teroristického násilí, to ale většina z nás s oním skřípěním zubů překousne. Problémem není ani to, že protistranou v této kauze je teroristická organizace, nýbrž skutečnost, že jde o teroristickou organizaci vládnoucí. To není bezvýznamný detail, nýbrž věc naprosto zásadní.

 

Vzhledem k tomu, čeho jsme v oblasti svědky, tedy intenzivního úsilí o vytvoření tzv. nezávislé Palestiny, jsou na místě nejhlubší obavy. Až bude takováto Palestina existovat, kdo a co zabrání tomu, aby v „demokratických“ volbách nezvítězil Hamas na celém jejím teritoriu? Kdo a co zabrání tomu, aby nový stát pod vládou Hamasu nezavedl praktiky, které týž Hamas už teď používá v Pásmu Gazy (tisíce raket vystřelených na Izrael, cílené teroristické útoky, vyděračské únosy)?

 

Takováto nezávislá Palestina, tak jak si ji představují ti, kdo o ni usilují a jejich političtí sponzoři, představuje obrovské bezpečnostní riziko pro Izrael a znamená přímou cestu nikoli k míru, ale k další eskalaci napětí v regionu.

 

Aby tomu rozuměl úplně každý: Izrael je v podobné situaci jako Československo před Mnichovem 1938, ale po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu. Co se dělo pak, víme. Poučí se z toho svobodný svět?

 

Nezdá se. Izrael je mezinárodním společenstvím dále tlačen k tomu, aby souhlasil se vznikem palestinského státu. A to navzdory tomu, co se dělo, když jednostranně vyklidil Pásmo Gazy a předal ji palestinským Arabům, kteří tam od roku 2007 předvádějí, jak také může vypadat vládnutí, když se k moci dostanou teroristé.

 

Opravdu není případ Gilada Šalita, viděný v těchto širších souvislostech, dostatečným varováním?

 

Lubomír Stejskal

VanekA jedeme z kopce, drzte se.09:3714.10.2011 9:37:53
Mirek M.Pane Stejskale,17:4813.10.2011 17:48:49
Jan za chrta dánŠalit si zaslouží být doma u rodiny.16:5513.10.2011 16:55:09
MirecKomuniska Zuzka14:4913.10.2011 14:49:24
Autor bloguPro Zuzku14:2213.10.2011 14:22:26

Počet příspěvků: 7, poslední 14.10.2011 9:37:53 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.