K eurodiskusi

úterý 1. listopad 2011 09:34

• Jsem eurokacíř. Třeba kvůli letitému přesvědčení, že Řekové neměli být do EU vůbec přijati. A nejen oni.

Teď už je ovšem pozdě: důsledky tohoto neblahého omylu, s nímž souvisí i skutečnost, že Řecko je členem eurozóny, sledujeme kolem sebe dnes a denně.

 

A to jsme se až ex post dozvěděli, že Atény byly přijaty díky účetnímu podvodu …

 

Nevracel bych se k tomuto námětu, v němž jsem zřejmě názorově osamocen, kdybych dnes na Neviditelném psu nenarazil na článek Petra Robejška nazvaný „Eurozóna musí pohřbít Svatopluka“.

 

Pan Robejšek v závěru píše (mnou tučně vytištěna klíčová myšlenka): Thomas Sargent se proslavil svou tézí o "neefektivnosti politiky". Evropské vlády mají ještě možnost ji vyvrátit. Musely by však urychleně zmenšit eurozónu na srovnatelně výkonné země a oslabit dominanci finančního průmyslu. A přestat věřit pohádkám.

 

Výzvu ke zmenšení by Petr Robejšek nemusel psát, kdyby předchůdce EU, Evropská společenství, expandovala o něco rozumněji, než jsme toho byli svědky. Vždy jsem považoval EHS, tedy původní šestku, za exkluzivní klub elitních ekonomik, vysoké životní úrovně a právních režimů ctících nejvyšší demokratické principy. Za evropskou superligu, do níž se dostat bylo nejvyšším vyznamenáním. Pravda, místo Itálie by mi tam více seděla Británie, ale i toho jsem se dočkal. V roce 1973, při prvním rozšíření. Se vstupem Spojeného království a Dánska jsem souhlasil, rozšíření o Irsko jsem z ekonomických důvodů považoval za problematické.

 

Druhé rozšíření, v roce 1981 o Řecko, hodnotím jako fatální omyl. Stejně tak vstup Španělska a Portugalska byl minimálně na „povytažení obočí“. Naopak: zvýšení počtu členů o Rakousko, Švédsko a Finsko (1995) mělo moji plnou podporu.

 

To, co se dělo pak, byla už jen devalvace původního ideálu, který v mých očích EU (a její předchůdci EHS a ES) představovala. Vstupem postkomunistických států přestal být tento klub klubem elitním, ale stal se účelovým nástrojem jakési zvláštní varianty politické federalizace Evropy. (EU je stát-nestát ve stylu ani nahá, ani oblečená.)

 

Zatím poslední rozšíření (o Rumunsko a Bulharsko v roce 2007) mi připomíná současné účinkování Viktorie Plzeň ve fotbalové Lize mistrů (ve skupině s Barcelonou). S tím rozdílem, že sport je koneckonců zábava, zatímco v EU se vše bere smrtelně vážně. A tváříme se, že Rumunsko „hraje“ tuto politicko-hospodářskou „euroligu“ stejně dobře jako dejme tomu Švédsko. Pravdu ale odhalí každý uprchlík z jakékoli země třetího světa: budou-li mít běženci na výběr, kolik z nich si vybere politický azyl ve Skandinávii a kolik na Balkáně?

 

Myšlenka Petra Robejška (patřícího k české emigrantské intelektuální elitě) citovaná výše je pro mne velkou satisfakcí. Mělo se po mém soudu postupovat při rozšiřování EU mnohem uvážlivěji, aby superligu hrály pouze týmy, které na to reálně mají. Mám pocit, že EU by byla mnohého trápení ušetřena. Pohádkám věřit netřeba, lidové moudrosti alespoň někdy ano. Třeba té, že méně je někdy více.

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00