Exkluzivně: S Milošem Šuchmou v Jižní Americe (3)

středa 4. duben 2012 06:00

• Část třetí: Buenos Aires

Slovo autora blogu

Miloš Šuchma patří k předním osobnostem severoamerické krajanské komunity. Narodil se za války v Praze, v osmašedesátém stál u zrodu Klubu angažovaných nestraníků a ještě před srpnovou okupací emigroval do Kanady. Jeho jméno je spojeno s tamním Českým a slovenským sdružením, jehož je předsedou. Dlouhá léta působil jako šéfredaktor někdejšího prestižního exilového časopisu Západ.

 

Před časem podnikl s manželkou čtyřtýdenní cestu po několika zemích Jižní Ameriky, jejíž součástí bylo setkání s tamními krajany. Cestopisný text a fotografie z tohoto putování poskytl blogu Pohledy a postřehy, který vám je nyní v sedmidílném cyklu nabízí. S nadějí, že autentické svědectví zaujme zejména čtenáře v České republice, kteří do jihoamerických zemí a na Falklandské ostrovy běžně necestují.

 

Na této stránce je připravena třetí část cestopisu Miloše Šuchmy.

 

 

Buenos Aires

Druhý den loď vjela do přístavu v Buenos Aires, které je druhým největším městem v Jižní Americe po São Paulu; samo má  6 milionů obyvatel, v metropolitní oblasti jich žije 13 milionů, což je podstatná část občanů druhé největší jihoamerické země, která má něco přes 40 milionů obyvatel. Protože v Buenos Aires loď zastavila jen na jeden den, na konci cesty jsme se do tam vrátili ještě ze Santiaga de Chile před odletem do Kanady.

 

Zastávku lodi jsme využili na asi pětihodinovou prohlídku města autobusem s argentinským průvodcem, který mluvil anglicky. Nemám rád organizované prohlídky, ale v tomto případě to bylo dobré rozhodnutí, protože město je rozsáhlé a času bylo málo. Mladý průvodce se snažil a oslovoval nás „You people“. Chtěl jsem mu poradit, že by mu vylepšilo dojem, kdyby lidi oslovoval „Ladies and gentlemen“, zapomněl jsem ale na to.

 

V dávných dobách Argentinci respektive Španělé vyhubili indiánské původní obyvatele a imigrace do Argentiny byla vesměs z Evropy. Výsledkem je, že Buenos Aires působí svým vzhledem jako velmi evropsky vypadající město, s téměř  bílým obyvatelstvem, oproti např. brazilskému Riu, kde potomků černých otroků a míšenců je asi 25 procent.

 

Argentina prošla řadou politických a ekonomických změn, poznamenaných vojenskými převraty, Buenos Aires bylo středem tohoto dění. Novodobé dějiny země jsou hodně spojeny s vládnutím prezidenta Juana Peróna. Slyšel jsem, že Perón byl přítelem Mussoliniho a během válečných let, kdy Argentina byla neutrální, Perón byl ministrem vojenské sociální péče. Přestože po útoku na Pearl Harbour USA žádaly, aby Jižní Amerika se připojila k válečným spojencům, aby se tím prokázala kontinentální rezistence, Argentina vyhlásila válku Německu teprve měsíc před koncem války v Evropě.

 

Perón byl populární mezi dělníky a v roce 1946 vyhrál prezidentské volby a s jeho jménem bylo období spojeno jako perónismus. Rok předtím si vzal za manželku Evu Duarte, která byla rozhlasovou hlasatelkou a herečkou. Byla populární v odborovém hnutí, ale také postupně nenáviděna velením armády a střední bohatší vrstvou. 22. 8. 1951 pronesla z prezidentského paláce Casa Rosada emociální projev před velkým shromážděným davem, kde odmítla kandidaturu na viceprezidentku. Důvodem byl jednak tlak opozice, ale hlavně její rakovina, na kterou zemřela o necelý rok později - 26. 7. 1952 ve věku 33 let. Byl uspořádán státní pohřeb, i když nebyla státní osobou, za velké účasti obyvatel, ale také za souběžného volání volání opozice „ať žije rakovina“.

 

Protože jsme navštívili muzeum Evy Perón, viděli jsme dokumentární film ze života a pohřbu, kde rakev nesli odboráři. Rakev byla ale v noci vojskem ukradena a Eva Perón  pohřbena pod jiným jménem na hřbitově Maggiore v italském Milánu. Teprve v sedmdesátých letech byla rakev vrácena zpět do Argentiny a 22. 10. 1976 pohřbena v rodinné hrobce Duartů na hřbitově Recoleta (film při identifikaci ukazuje, že její nos a chodidla byla znetvořena, pravděpodobně z nenávisti). Po návratu ze španělského exilu byl generál Perón znovu těsnou většinou  zvolen prezidentem a zemřel v úřadě v roce 1974. Prezidentkou se stala jeho třetí žena, viceprezidentka Isabel Perón, která se zasloužila o konečné uložení Evy Duarte-Perón do hrobky Duartů, z bezpečnostních důvodů pět metrů pod zem. Hřbitov Recoleta je znám honosnými nadzemními hroby, kde nebožtíci jsou pohřbíváni v rakvích a vystaveni ve vitríně za sklem.

*

zms06a.jpg

... Casa Rosada. Prezidentský palác v Buenos Aires

*

 

Navrácení perónistů k moci dalo vzniknout dvěma frakcím: pravicovým unionistům na jedné a radikální levici Montoneros a marxisticko-leninské revoluční armádě (ERP) na druhé straně, kteří chtěli docílit “socialistické revoluce“ organizováním atentátů a bombových útoků na armádu, průmyslové objekty a ředitele firem včetně zahraničních, aby bránili zahraničním investicím. Tyto teroristické skupiny byly cvičeny na Středním východě a na Kubě, přepadávaly muniční sklady a atentáty byly na denním pořádku. Perón s Montoneros přerušil spolupráci a jejich činnost byla v podstatě potlačena vojenským pučem v roce 1976.

 

Vojenská junta provedla řadu nedemokratických opatření (zákaz politických stran, odborů, studentských unií), má na svědomí mučení zatčených a zmizení na 30 tisíc zejména mladých lidí, teroristů i nevinných občanů. V roce 1982 zahájila vojenský konflikt s Velkou Británií o Malvíny, jak se v Argentině říká Falklandským ostrovům. Teprve po porážce argentinské armády v roce 1983 nastaly demokratické změny, kdy hlavní viníci byli souzeni, později byla přijata změna ústavy a zavedeno pravidelné čtyřleté prezidentské období.

 

Současná prezidentka Cristina Kirchner převzala v roce 2007 prezidentskou funkci po svém manželovi (zemřel v roce 2010) a byla opět zvolena v druhém termínu v roce 2011 na další čtyři roky.

 

Přestože je Argentina rozsáhlá země a bohatá na nerostné suroviny a kvalifikovanou pracovní sílu evropského původu, její vojenské puče, konflikty a levicový extremismus poznamenaly ekonomiku - její výkonnost, vysokou inflaci a změny v měnové politice. V současné době se Argentina chová jako demokratický stát, ale v Buenos Aires je zřejmé, že stav a renovace budov a infrastruktury zaostávají.

 

Buenos Aires se pyšní nejširší třídou na světě, 140 m širokou (přejít se musí přes 3 semafory) a tři kilometry dlouhou jménem Avenida 9 de Julio na počest argentinského dne nezávislosti 9. 7. 1816. Šedesát sedm metrů vysoký obelisk uprostřed třídy byl vybudován na počest čtyřstého výročí založení města podle návrhu architekta Alberta Prebische v roce 1936 německou firmou za 31 dní. V blízkosti je slavná budova opery Colón a  třída Avenida de Mayo, která vede k Plaza de Mayo, sídlu argentinských prezidentů Casa Rosada; na náměstí se také nachází hlavní katedrála a muzeum historie.

 

Průvodce nás zavezl také do čtvrtí San Telmo a La Boca, kde vzniklo tango. Je tam řada restaurací, kde se tanec předvádí a tancuje. Přestože jsme na lodi měli jedno tangové kvinteto a taneční pár, který s tangem vystupoval, šli jsme na večeři s tangovou show do moderní čtvrti Puerto Madero, u přístavu. Taneční skupina i sólisté byli úžasní. Myslím, že takové předvedení taneční profesionality, pokud jde o tango, jen tak neuvidíme.

 

Zastavili jsme také u stadionu Boca Juniors, nejznámějšího klubu, kde průvodce obdivně zmínil, že tam hrál slavný (a podle mého gusta levicově zaměřený) fotbalista Maradona. Doufám, že jsem průvodci nezkazil náladu sdělením, že Maradona je v Itálii stíhán pro nezaplacení milionů na daních, což nevěděl.

 

Buenos Aires je sídlem krásné budovy argentinského parlamentu (Congreso), vybudovaném v řecko-románském stylu. Je to obdobně jako v Montevideu asi nejhezčí budova města. Vynikající je národní umělecká galerie, největší v Jižní Americe, kde vedle argentinských malířů a sochařů jsou také díla Renoira, Moneta, Rodina, Tolouse-Lautreca, van Gogha, Picassa a dalších umělců.

*

zms07a.jpg

... budova Kongresu v Buenos Aires

*

Buenos Aires má také hezkou botanickou zahradu, japonskou zahradu a růžovou zahradu.

 

 

Termín zveřejnění části 4: čtvrtek 5. dubna 2012 v 06:00 hod. SELČ.

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00