Exkluzivně: S Milošem Šuchmou v Jižní Americe (6)

sobota 7. duben 2012 06:00

• Část šestá: Valparaíso, Santiago de Chile

Slovo autora blogu

Miloš Šuchma patří k předním osobnostem severoamerické krajanské komunity. Narodil se za války v Praze, v osmašedesátém stál u zrodu Klubu angažovaných nestraníků a ještě před srpnovou okupací emigroval do Kanady. Jeho jméno je spojeno s tamním Českým a slovenským sdružením, jehož je předsedou. Dlouhá léta působil jako šéfredaktor někdejšího prestižního exilového časopisu Západ.

 

Před časem podnikl s manželkou čtyřtýdenní cestu po několika zemích Jižní Ameriky, jejíž  součástí bylo setkání s tamními krajany. Cestopisný text a fotografie z tohoto putování poskytl blogu Pohledy a postřehy, který vám je nyní v sedmidílném cyklu nabízí. S nadějí, že autentické svědectví  zaujme zejména čtenáře v České republice, kteří do jihoamerických zemí a na Falklandské ostrovy běžně necestují.

 

Na této stránce je připravena šestá část cestopisu Miloše Šuchmy.

 

 

Valparaíso

Do Valparaísa, nejstaršího města  Chile založeného v roce 1536, jsme dorazili lodí brzy ráno, dojeli jsme taxíkem k autobusovému nádraží, odkud jsme po několika hodinách odjeli do Santiaga de Chile, hlavního města země.

 

Metropolitní Valparaíso jako druhé největší město v Chile s 800 tisíci obyvateli (s aglomerací, 300 tisíc jich žije v samotném městě) je v podstatě velký přístav, průmyslové a obchodní centrum. Zajímavé je, že lidé bydlí na 45 vršcích, kam lze dojet 15 elevátory (lanovkami) nazývanými ascensores (první stále funkční na parní motor byl vyroben v roce 1883). Aby se zvýšil význam města, rozhodl chilský parlament vybudovat zde novou budovu národního kongresu (otevřenou v roce 1990), tedy přemístit parlament ze Santiaga do Valparaísa, naproti autobusovému nádraží, přestože budova starého parlamentu v Santiagu má nádhernou architekturu. Celá změna byla kritizována, protože stála spoustu peněz, údajně ale poslanci jsou spokojeni, přestože prezident a vláda sídlí v Santiagu.

 

Nedaleko průmyslového Valparaísa je také jedno z nejkrásnějších letovisek Jižní Ameriky Viňa del Mar, obdobně jako Punta del Este v Uruguayi. Zde mají sídla bohatší Chilané, nachází se zde letní prezidentský palác, ale je to také návštěvní místo pro turisty ze zahraničí, vyhledávané kvůli hezkým  plážím, zahradám (letovisko je nazýváno „zahradní město“) a společenskému  životu.

 

Valparaíso bylo také jedním ze sídel (druhé bylo v Santiagu a třetí v Isla Negra, hodinu jízdy na jih od Valparaísa) nejznámějšího chilského básníka a zarytého komunisty Pabla Nerudy. Protože jsem si přečetl jeho životopis, chtěl bych připojit pár poznámek.

 

Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto se narodil 12. 7. 1904. Ve věku 10 let začal psát básně a ve věku 16 let si osvojil pseudonym, aby se zbavil jména otce, s nímž si nerozuměl. První jméno Pablo je po francouzském básníkovi Paulu Verlainovi, příjmení pak po Janu Nerudovi, kterého považoval za levicového básníka.

 

Jako šestnáctiletý začal studovat francouzštinu na univerzitě v Santiagu s cílem  stát se učitelem. Studium ale přerušil a věnoval se jen psaní básní. Několikrát byl ženat, několikrát velvyslancem, jako revolucionář byl zapojen do španělské války, v Mexiku se stal přítelem atentátníka Trockého, byl obdivovatelem Sovětského svazu a Stalina, po Chrusčovově kritice Stalina (1956) zase podpořil Chrusčova. V následující návštěvě Číny v roce 1957 se zase vzhédl v Mao Ce-tungovu učení. Odmítl podpořit pronásledované ruské spisovatele Pasternaka a Brodského.

 

V roce 1945 se stal senátorem za chilskou komunistickou stranu. Za své postoje byl ve své zemi pronásledován a uchýlil se do Argentiny. V roce 1966 se Neruda zúčastnil Konference PENu v New Yorku, i když jako komunista měl zakázaný vstup; vízum mu tehdy vyjednal Arthur Miller.

 

Pablo Neruda bezesporu byl velký básník, ale také mnoho básní napsal na oslavu revolučních marxistických myšlenek a jejich představitelů. V roce 1970 byl navržen na prezidenta Chile, ale dal přednost Salvadoru Allendemu, který byl zvolen do funkce jako první socialistický president. Allende pak jmenoval Nerudu velvyslancem ve Francii. V roce 1971 Neruda obdržel Nobelovu cenu, i přes nesouhlas komise s jeho stalinistickými postoji, ale švédskému překladateli Lundkistovi se podařilo udělení ocenění prosadit. Vojenský puč generála Pinocheta 11. září 1973 překazil veškeré naděje Nerudy na marxistické Chile. Za několik dní, 23. září 1973, zemřel v Santiagu v nemocnici na selhání srdce.

 

Shodou okolností náš hotel v Santiagu, kam jsme přijeli z Valparaísa autobusem, ležel na ulici 11 de Septiembre, datumu porážky marxismu v Chile.

 

Santiago de Chile

Šestimilionové Santiago je hlavní a největší město nejdelší země Jižní Ameriky ( je 4 800 km dlouhá, ale v průměru jen 185 km široká). Město bylo založeno Španěly roku 1541; samostanost získalo Chile v roce 1810.

 

Santiago sice není tak turisticky atraktivní jako Rio de Janeiro nebo Buenos Aires, kdybych si měl ale zvolit, kde v Jižní Americe žít, asi by to bylo v Santiagu.

 

Město je na východě obklopeno Andami, na západě pobřežním pohořím a na severu také hornatým pohořím And. Andy kolem Santiaga jsou dosti vysoké, nejvyšší vulkán Tupungato měří 6 570 m, z letadla je to nádherný pohled. Jedná seo čisté město, moderní s dobrou infrastrukturou a nejlépe prosperující ekonomikou (i když brazilská je rozsahem větší). Počasí bylo příjemné, v době našeho pobytu kolem 30°C, ale suché, v zimě málokdy teploty klesnou pod bod mrazu.

 

Ne vždy s ekonomikou tomu tak bylo. Když byl marxistický prezident Salvator Allende u moci, znárodnil na 600 podniků a obchodů, inflace byla tisíc procent, země neměla žádné finanční rezervy, minimální zahraniční obchod, tiskly se peníze, které zpočátku rozdával jásajícím davům. Ty ale neměly co za ně koupit v prázdných obchodech. Z Chile se mohla stát druhá Kuba, protože návštěvy Castra a jeho poradců byly na denním pořádku. Allende asi udělal chybu, že jmenoval vrchním velitelem armády Augusta Pinocheta, který společnými silami se všemi složkami vojenských a policejních sil zorganizoval za měsíc puč, který vládu Allendeho svrhl a nastolil vojenskou diktaturu; sám Allende se během převratu v prezidentském paláci zastřelil. Na 3 000 lidí bylo zabito, 8 000 internováno a mučeno, teroristické skupiny byly následně potlačeny. Jistěže to nebylo demokratické, značně ale mírnější než v Argentině, nicméně Pinochet Chile zachránil. Pozval „chicagské kluky“ ze známé ekonomické univerzity, kteří provedli měnovou stabilizaci, snížení tarifů, otevření chilské ekonomiky světovým trhům, omezení moci odborů a privatizaci státem vlastněných odvětví a podniků. Pinochet vládl v Chile do roku 1990 a řekl: „Ať se Chile nestane národem proletářů, ale podnikatelů“.

*

zms04a.jpg

... prezidentský palác v Santiagu

*

V roce 1978 souhlasilo v referendu 75% voličů s pokračováním Pinochetovy vlády a současným směřováním země. V roce 1980 byla schválena nová ústava, která nařizovala další prezidentské referendum s jedním kandidátem v roce 1988 a návrat k tradičnímu politickému zřízení v roce 1990. V referendu v roce 1988 Pinocheta podpořilo 45% voličů, což vyústilo v uspořádání prezidentských voleb s více kandidáty konaných o rok později. Nově zvolený prezident Patricio Aylwin  převzal od Pinocheta moc v roce 1990, nicméně Pinochet zůstal na svém postu vrchního velitele armády až do roku 1998, kdy získal doživotně křeslo v chilském senátu, což mu zajišťoval ústavní dodatek z roku 1980. Následně byly pokusy několikrát Pinocheta soudit, ale zemřel v Santiagu v roce 2006 ve věku 91 let.

 

Od roku 1990 se prezidenti střídají po 4 letech v jednom prezidentském období. Současný prezident, úspěšný podnikatel Sebastián Piňera, byl v předchozí volbě poražen socialistkou a dětskou lékařkou Michelle Bachelet, která v době vojenské vlády byla s rodinou pronásledována a žila v exilu v Austrálii a v NDR, kde jí a její rodině východoněmecká vláda nabídla azyl. Tuto laskavost vrátila Erichu Honeckerovi,  tvůrci berlínské zdi, kterému se podařilo vymknout ze žaloby za porušování lidských práv ze zdravotních důvodů (z Ruska byl Jelcinem vrácen do Německa), a který s rodinou v roce 1993 odešel do Chile, kde následujícího roku zemřel.

 

A tak mě napadá, co by se stalo, kdyby v roce 1948 nebo hned po válce jsme měli jiného prezidenta nebo odvážnějšího E. Beneše, a také jiného ministra obrany místo L. Svobody, kterého by Beneš či někdo jiný vyměnil. Armáda by vyklidila ulice od milicionářů, zrušila komunistickou stranu a zavedla pořádek, Československo by přijalo Marshallův plán atd. To ale jsem v příjemném snění. V Chile to ale nebylo jiné.

 

Dvacátého sedmého února 2010 postihlo Chile zemětřesení o síle 8.8 st., nejvíce město Concepción ležící 560 km na jih od Santiaga. I v metropoli se domy silně třásly, ale nová výstavba pamatuje na zemětřesení, takže i výškové budovy vydrží. Mnoho nových domů je moderní architektury, kterou by Santiagu mohlo závidět každé město na světě. Nestačili jsme se divit a fotografovat, hlavně ve čtvrti Providencia a Las Condes, kde je také budova českého velvyslanectví, zakoupená ještě za komunistické vlády, kdy byla po vojenském puči ze solidarity k chilským marxistům jako velvyslanectví zavřena. Budova se zahradou je obklopena vysokými domy, a jak řekl pan velvyslanec, realitní agenti zatím marně zvoní na dveře.

*

zms01a.jpg

... ukázka nové výstavby v Santiagu

*

 Srdcem města je Plaza de Armas, pro kterou položil plány zakladatel města Pedro de Valdivia. Na náměstí a v okolí je hlavní katedrála, justiční palác a bývalá budova parlamentu z roku 1901 (nyní ministerstvo vnitra). Hlavní širokou třídou je Avenida del Libertador general Bernardo O´Higgins (španělsko-irského původu), který se spolu s Josém de San Martínem zasloužil v boji o nezávislost Chile. Velmi hezká je budova prezidentského paláce La Moneda.

 

Zajímavé je nejstarší Muzeum umění v Jižní Americe, jež ale není tak rozsáhlé jako v Buenos Aires, i když má v inventáři 5 500 originálních výtvarných prací. Santiago má také Muzeum předkolumbijského umění, Národní historické muzeum, které dokumentuje celou chilskou historii včetně posledních politických bojů. Novou atrakcí je Kulturní palác La Moneda s moderním uměním, literaturou a kulturním odkazem.

 

Velký je 730hektarový Parque Metropolitano, kde jsou bazény, restaurace, zoo, botanická zahrada, dětská hřiště. Na vršek s 22 metrů vysokou sochou Virgen de la Inmaculada Concepción lze od roku 1925 vyjet lanovkou jako na Petříně.

 

Vše v Santiagu je dostupné autobusy a hlavně velmi moderním a efektivním metrem. Santiago má také moderní letiště. Lidé jsou příjemní a všechny děti v Jižní Americe jsou hezké s pěknou pletí a sytými černými vlasy. Co nás trochu překvapilo bylo, že mládež se po příjezdu metra okamžitě nahrne do sedadel a je jim lhostejné, zda starší lidé stojí. Až jsme se museli smát, jak si dvě mladice vybojovaly místo. Když nás jedna z nich viděla se smát, bylo jí to trapné a chtěla pak uvolnit místo manželce. I v Severní Americe a Evropě je to podobné, ale ne tak a ne s tak vytrénovanou rychlostí.

 

Obecně řešeno je Santiago velmi příjemné a prosperující město. Není tedy divu, že i prezident V. Klaus si vzal utajeně podpisové pero, které muselo být hezké. Třeba nám ho někdy ukáže.

 

 

Termín zveřejnění závěrečné části: neděle 8. dubna 2012 v 06:00 hod. SELČ.

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00