Polemika: Omyly redaktora Lidových novin Petra Zídka

pondělí 12. květen 2008 16:04

• Následující příspěvek reaguje na článek „Proč pomáhat Izraelcům“, který vyšel v sobotu 10. května 2008 v příloze Orientace deníku Lidové noviny. Jeho autorem je redaktor přílohy, novinář a historik Petr Zídek.

 

Co by se stalo kdyby československé zbraně nebyly nápomocny zrození Státu Izrael? Taková je základní otázka Zídkova článku. Autor s doplňujícím dotazem, zda by nakonec nebylo lepší, kdyby tehdejší pražská vláda dodržovala zbrojní embargo(a Izrael nevznikl), říká: „Militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky.“


Přijmeme-li tuto logiku, můžeme se oddávat iluzorním snům o tom, že kdyby Západ nešel do spojeneckého svazku se Stalinem, mohlo ve válce s Ruskem zvítězit nacistické Německo a my bychom nikdy nepoznali hrůzy komunismu. Je to samozřejmě kolosální nesmysl, ovšem ani Zídkovo „co by bylo kdyby“ si jiné hodnocení nezaslouží.


Představa, že „militantní sionisté“, nemaje dostatek zbraní, opouštějí rezignovaně Palestinu a na Blízkém východě zavládne mír, je naivní. Ba co víc, nehodná člověka s tak bystrým úsudkem, jakým Petr Zídek je(sám s ním jindy zhusta souhlasím, nebo o jeho názorech alespoň přemýšlím). Především: koho těmi „militantními sionisty“ vlastně myslí? Skupiny Irgun Cvai Leumi a Šternovce, nebo také Davida Ben Guriona a „jeho“ Haganu? Ať tak či onak, tak idylické by to nebylo. Veří-li Zídek tomu, že by arabské země striktně dodržovaly zbrojní emabrgo, a na bojišti by tak „nula od nuly pošla“, neuvěřitelně se mýlí. V případě, že by Československo, jak předúnorové, tak Gottwaldovo, odmítlo Židům pomoc poskytnout(jistě tak mohlo učinit), Arabové by s ohledem na zbrojní převahu Židy v Palestině zmasakrovali. V lepším případě by je po kruté vojenské porážce donutili Palestinu opustit. V jednom i druhém případě by svět(respektující embargo) impotentně přihlížel k tomu, jak je několik let po pekle holocaustu pácháno na Židech další násilí a nová nespravedlnost. Nejspíš by skutečně neexistovali palestinsko-arabští uprchlíci. Místo nich bychom měli na svědomí uprchlíky palestinsko-židovské, počtvrté v dějinách vyhnané z jejich pravlasti, Země Izrael.


Pakliže by tomu svět nechtěl nečinně asistovat, musel by jim vojensky pomoci a Araby silou zbraní porazit(udělala to za něj, obrazně řečeno, československá vláda) – čili mír by v regionu tak jako tak nenastal.


Ano, dějiny Blízkého východu by za předpokladu, že by světové společenství nechalo rodící se nezávislý židovský stát utopit v krvi, mohly vypadat jinak. V oblasti by bylo o jednu(a jedinou) skutečnou demokracii méně. Nevzplály by další arabsko-izraelské, ale arabsko-arabské války o Palestinu, neboť každý z významných vůdců sousedních autoritativních režimů měl vlastní plány, jak naložit s Palestinou zbavenou sionistů(a nejlépe všech Židů, tedy i nesionistů). Rozuměj: chtěl ji začlenit do muslimského velkostátu, v jehož čele by stál on sám. Proto představa, že neexistence Izraele rovná se mír je s prominutím hloupost.


Ani terorismus by nezůstal okrajovým jevem, jen by se místo na vraždění Izraelců zaměřil na zabíjení „nevěřících psů“ ve svobodném světě. Nedělejme si iluze: akce „11/9“, kdy Al Kajda zaútočila na USA (nebo něco hodně podobného), by se udála, i kdyby židovský stát nebyl ustaven. Muslimští fanatici by si nějaký (pseudo)důvod našli.


Petr Zídek ve svém nástinu toho, co by bylo kdyby Izrael neexistoval, dále uvádí, že „arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě“. Inu, jak které. S přihlédnutím na příslovečnou vnitroarabskou řevnivost(umně maskovanou politickou „opičí láskou“) by se některé přimkly k Západu, zatímco jiné, ty levicovější, by neodolaly zvuku kremelské vábničky. Tedy nic, co by se lišilo od stavu, jehož jsme byli svědky během studené války.


To nejlepší najdeme ovšem v závěru Zídkova článku, kde se dozvídáme, že „vinou českých zbraní tu máme militantní stát, který ani za šedesát let své existence nedokázal najít modus vivendi se svými sousedy, nerespektuje mezinárodní právo(stejně argumentovala v roce 1982 komunistická Československá televize, když jsem vznesl dotaz, proč nevysílá izraelské písničky – pozn. L. S.) a diskriminuje své nežidovské obyvatele“.


Zde je nutné se zásadním způsobem ohradit. Izrael není militantní stát, ale standardní demokratická republika západního typu, která ovšem prošla v době svého zrodu neblahou zkušeností s mezinárodním společenstvím, jmenovitě s OSN. Spojené národy sice prohlásily, že na území Palestiny má vzniknou židovský a arabský(nikoli palestinský) stát, ovšem když Židé začali toto rozhodnutí plnit a ocitli se ve smrtelném nebezpečí, neudělala OSN nic pro to, aby se zasadila o splnění vlastního rozhodnutí(pomineme-li dohodu o přechodném příměří). Každý, kdo něco takového prožije, by musel být blázen, kdyby se primárně spoléhal na někoho jiného než na sebe. Pokud si mohu dovolit patřičně upravit Zídkovu větu, pak takto: díky českým zbraním bylo možné, aby rozhodnutí OSN o vzniku židovského státu bylo realizováno(když Spojené národy zůstaly tak trestuhodně nečinné). Z tohoto úhlu pohledu musíme vnímat i případnou izraelskou neochotu respektovat za každých okolností mezinárodní právo. S poukazem na „vyšší princip“ je nutné konstatovat, že pokud by nejen mezinárodní právo obecně, ale také např. konkrétní rezoluce OSN byly v rozporu se zájmy židovského státu, případně neslučitelné s jeho existencí, má Izrael právo zachovat se tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost jeho obyvatel – i za cenu formálního nerespektování mezinárodního práva. Příklad z roku 1967. Kdyby Izrael nepoužil preventivní obrany na začátku šestidenní války, ale čekal, až bude svými sousedy napaden, dodržel by sice literu mezinárodního práva(nebyl by pak propagandisticky označen za agresora), ale současně by vystavil svoji existenci smrtelnému nebezpečí(vzhledem ke své rozloze a geografické pozici na mapě regionu). Nevím, čemu by dal za takové situace přednost Petr Zídek, ale izraelští politici a generalita neměla na výběr. (Mimochodem, jak měl Izrael reagovat, když OSN kdysi naprostou většinou hlasů svých členů rozhodla o tom, že sionismus = rasismus? Snad ne akceptovat takový nesmysl?)


Další autorův argument: Za 60 let nedokázal najít Izrael modus vivendi se svými sousedy. Opět omyl. Modus vivendi s Izraelem nedokázali najít jeho sousedé, neboť uznat existenci židovského státu se rovnalo největšímu smrtelnému hříchu. Když se o to egyptský prezident Sadat na konci 70. let XX. století pokusil, byl Ligou arabský států on i jeho stát na dlouhá léta exkomunikován – abych použil výraziva z našeho civilizačního prostředí. Druhým arabským státníkem, kdo k tomu na sklonku života našel odvahu, byl jordánský panovník Husajn. Vina není na straně Izraele, neboť David Ben Gurion už 14. května 1948 v Deklaraci nezávislosti veřejně vyhlásil, že – volně cituji – Izrael nabízí ruku k míru a přátelství všem svým sousedům pro společné blaho lidu Středního východu. Odpověď? Ještě téže noci přepadli sousedé mladý stát a nastal boj Izraele o holé přežití. Povedlo se – nikoli v poslední řadě díky dodávkám československým zbraní.


Argument poslední: Podle Petra Zídka Izrael diskriminuje své nežidovské obyvatele. K tomu snad jediné: až se budou těšit všichni prostí Arabové ve všech arabských zemích takovým občanským, politickým a lidským právům, jakým se těší Arabové v demokratickém židovském(!) státě, pak bude mít smysl na toto téma seriózně diskutovat.


Nechci se uchylovat k lacinému přirovnání, přesto se ale ptám: V čem, kromě použitého slovníku, se v principu liší negativní postoj Petra Zídka k existenci židovského státu od postoje íránského prezidenta Ahmadínežáda? Činím tak s hlubokou lítostí a upřímným podivem, protože od Petra Zídka bych se – na rozdíl od hlavy teheránského režimu ajatolláhů – něčeho takového nikdy nenadál.

•••


Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00