Novinář Petr Zídek: Inspirace

sobota 17. květen 2008 20:19

•  Historik a redaktor Lidových novin Petr Zídek má nehynoucí zásluhu na propagaci oboru, o němž, jak vyplývá z internetových diskusí, řada lidí neměla dosud ani tušení. Řeč je o kontrafaktuální historii.

 

Leckterého šťourala by mohlo napadnout, že této specializaci by lépe slušelo označení účelová spekulativní historie, ale nevymýšlejme novotvary a držme se zavedeného.


Také mně přišlo na mysl, že bych si mohl v intencích kontrafaktuální historie zaspekulovat. A ejhle, zjistil jsem, že to není zase tak úplně marná kratochvíle.


Tak třeba: Představme si, že by Liga arabských států přijala v roce 1947 plán OSN na rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Je to iluze ze všech iluzí ta křišťálově nejiluzornější, jak by pravil Stanislav Gross, ale v rámci kontrafaktuální historie je přece povoleno ledacos. A tak by užaslý svět byl 14. května 1948 svědkem dvou slavnostních ceremonií. V Tel Avivu vyhlášení nezávislého židovsko-palestinského státu a v jiném městě Svaté země vyhlášení nezávislého arabsko-palestinského státu.

 

Zde se však rýsuje první zádrhel. Ani kontrafaktuální historici se neobejdou bez reálného základu, na němž pak dále mohou budovat své vize. Ani my se proto nevyhneme následující otázce. Židovskou reprezentaci té doby známe, dokážeme si ale představit, kdo by měl vyhlásit nezávislost arabsko-palestinského státu? Na Zajordánsko orientovaná Strana národní obrany klanu an-Našášíbí? Nebo konkurenční Palestinská arabská strana, v jejímž čele stáli stoupenci muftího al-Husajního? Či snad obě politické síly v rámci společného zastoupení v Nejvyšším arabském výboru?


Přiznám se, že na tento zapeklitý dotaz, vzhledem ke komplikovaným vztahům, jež na konci 40. let mezi arabskými státy a arabsko-palestinskými klany panovaly, odpovědět nedokážu. Soudím ale, že s ohledem na ustavení dvou konkurenčních arabsko-palestinských reprezentací, jež po vzniku Izraele spatřily světlo světa(v září 1948 proegyptské v Gaze a v prosinci téhož roku prozajordánské v Jerichu) bychom byli svědky podobného dvojvládí, jaké panuje na území tzv. palestinské autonomie dnes. Tedy v lepším případě. Pokud si totiž na okamžik(s prominutím „po zídkovsku“) odmyslíme existenci Izraele, který v tomto modelu plní funkci mírotvorného katalyzátoru, není vyloučen ani vnitropalestinský arabsko-arabský mocenský střet(občanská válka).


Čili: I kdyby se palestinští Arabové s existencí židovského státu na části Palestiny na západ od Jordánu smířili, mír Svaté zemi by to s největší pravděpodobností nepřineslo. Kvůli neskonalým nebetyčným problémům, které by měli sami se sebou a mezi sebou – ostatně jako v současnosti.


Druhý problém, který v souvislosti s hypotetickým alternativním vývojem ve Svaté zemi nelze pominout, třebaže se na první pohled může jevit jako zcela podružný, se týká názvu arabsko-palestinského státu. Z principiálních důvodů je nepřijatelné, aby jeden ze dvou státních útvarů, vzniklých rozdělením(nikoli odtržením) stávajícího teritoria, nesl označení tohoto teritoria. (Skutečnost, že později světové společenství tuto terminologickou návnadu nastraženou arabsko-palestinsko propagandou pozřelo i s navijákem na tom nic nemění.) Je obtížné si představit, že by se ČSFR rozdělila v roce 1993 na Československo(dnešní ČR) a Slovensko. Totéž by mělo platit, pokud jde o název obou států vzniklých v souladu s plánem OSN na rozdělení Palestiny. Pro židovský stát nebyl problém vybrat si jméno, protože měl díky své bohaté historii na tomto území z čeho čerpat.


Na jakou vlastní tradici by ale chtěli navázat představitelé arabsko-palestinského státu při hledání jeho názvu? Odpověď je snadná. Kromě toho, že se v průběhu expanze islámu usídlili na území, jež bylo přirozeným národním domovem lidu Izraele(který z něj byl násilím vyhnán a později se do něj zase vrátil), žádnou jinou tradici nemají. I kdyby sebevíc chtěli, relevantní, historicky odůvodněný název pro svoji část Palestiny by nenašli – nic takového totiž neexistuje. Se starověkými Filištíny , aby mohli svůj stát odůvodněně nazývat Palestinou, nemají nic společného a další tradiční výrazy Judea, Samaří a Galilea už souvisejí se starověkými izraelskými, nikoli arabsko-palestinskými dějinami. Nezbývalo by tedy než zvolit umělý název typu Stát Předjordánsko a Gaza – alespoň by tím dali najevo, že jejich ambicí není obsadit celé území Palestiny na západ od řeky Jordánu. Byli by ale palestinští Arabové v roce 1948, pakliže by chtěli žít v koexistenci s židovským státem Izrael, ochotni přistoupit na takovýto kompromisní název svého státního útvaru?


Zpět na zem a řešení


Na tomto místě můžeme naše kontrafaktuálně historické teoretizování ukončit a vrátit se do reality. Ta hovoří jasnou řečí:


Palestinští Arabové rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny, které garantovalo existenci samostatného státu nejen pro Židy, ale také pro ně, odmítli.


V den, kdy Židé vyhlásili svůj stát, nejenže je nenásledovali, ale právě vyhlášenou židovskou republiku vojensky přepadli – začala první arabsko-izraelská válka.


Po skončení této války měli příležitost vyhlásit na teritoriu Předjordánska a Gazy nezávislý arabský palestinský stát. Neučinili tak.


Místo toho se spojili se Zajordánskem, čímž vznikla zajordánsko-palestinská monarchie Jordánsko, zatímco Gaza zůstala do roku 1967 pod správou Egypta. Důležitý údaj:  V dubnu 1950, po předchozích volbách za účasti obyvatelstva Předjordánska a zajordánské monarchie, potvrdil parlament v Ammánu spojení předjordánských a zajordánských území. Vzniklo tak Jordánské království, následně mezinárodně uznané. Státem palestinských Arabů je tudíž Jordánsko, přičemž po izraelském stažení z Gazy mají k dispozici jako bonus také toto teritorium.


Z toho lze dovodit, že vytváření dalšího státu pro palestinské Araby na území Předjordánska je zcela nadbytečné a z hlediska bezpečnosti Izraele představuje nanejvýš rizikový faktor. Stačí si představit, že by se nejen jako nyní v Gaze, ale také v Předjordánsku ujala moci vláda teroristické organizace Hamas.


Řešení arabsko-palestinského problému? Na principu „dva státy na dvou březích Jordánu“. Území na západ od Jordánu by připadlo Izraeli, přičemž arabské obyvatelstvo na něm žijící by obdrželo rozsáhlou autonomii. Na východ od Jordánu by zůstal arabský stát Jordánsko. Otázka Gazy by se řešila samostatně(variantou je vysoká vnitřní autonomie pásma, které by bylo zcela demilitarizováno a pod ochranou Egypta).


Že je to utopie? Pak nelze než zamyslet se a nabídnout jiné řešení. Diskusní fórum pod tímto článkem je k dispozici.

 





Lubomír Stejskal

mimouchŘešení jednoho státu10:2218.5.2008 10:22:45
Yamato-sanAle no tak...21:1317.5.2008 21:13:25
PepinoHon začal?21:0617.5.2008 21:06:40
Yamato-sanHon začal20:4617.5.2008 20:46:20

Počet příspěvků: 4, poslední 18.5.2008 10:22:45 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.