Zamyšlení: Nad ztrátou iluzí režiséra Havlova Odcházení

neděle 1. červen 2008 10:11

•    Přiznám se. Zajímají mě názory lidí, kteří žijí zčásti na Západě a zčásti v českých zemích. Relativně dobře znají poměry tady i tam a mohou věrohodně porovnávat. Netvrdím, že jejich hodnocení je jediné správné. Rozhodně ale stojí za pozornost. Nejnověji mě takto oslovil režisér David Radok.
 

 

Interview s umělcem, který vdechl život zatím poslední hře Václava Havla, inspiruje k přemýšlení právě tak jako – předpokládám, ještě jsem neměl tu čest - hra samotná. Pohledy a postřehy(abych byl stylový vzhledem k názvu tohoto blogu) Davida Radoka jako vskutku exkluzivní lahůdku zprostředkovaly čtenářské obci Lidové noviny ve své víkendové příloze Kulturní revue 31. 5. 2008.


Podotýkám, že v  tomto zamyšlení mi nejde ani tak o to, co bylo v rozhovoru vedeném Janou Machalickou řečeno panem režisérem o hře samotné, ale o jeho obecnější poznámky týkající se stavu(nejen naší, ale především) naší společnosti.


Lidové noviny opatřily dialog Machalické s Radokem titulkem v podobě citace režisérových slov v jedné z odpovědí: Diktatura blbosti je věčná. U nás i kdekoli jinde. D. Radok to ilustruje na příkladu Ingmara Bergmana, kterého přišel přímo na zkoušku v jednom stockholmském divadle zatknout daňový úředník. Záhy se zjistilo, že neprávem. Světoznámý režisér ovšem kvůli této svévoli svou zemi opustil a řadu let žil v cizině. Výsledek? Pro Bergmana umělecká katastrofa, pro Švédsko ostuda.


Poučení pro nás? Nikdy - a to už je můj první závěr z rozhovoru s Radokem - neříkejme věty typu „To by se na Západě stát nemohlo“. Mohlo. Vzpomeňme na Clintona a Lewinskou, nebo nejnověji na události, které vedly 26. 5. 2008 k pádu kanadského ministra zahraničí Maximeho Berniera neuvěřitelně lehkomyslné zacházení s tajnými vládními dokumenty, pomineme-li jeho mileneckou aférku s kráskou spojenou s motorkářským gangem).


Přihodit každému, i vysoce postavenému politikovi, se může cokoli. Všichni jsme jenom lidé. To není omluva, ale vysvětlení. Když už se ale něco takového stane, je podstatné, jakým způsobem se chyba, selhání, morální prohřešek řeší. Hodně to vypovídá o úrovni etiky a zakořenění morálních zásad v té které společnosti. I tak můžeme interpretovat Radokova slova, jimiž doprovodil vcelku otřesnou zkušenost s jednou naší komerční televizí(nebyla to Nova), která znamenala ztrátu zbytku jeho iluzí o slušnosti.


Oč šlo? Kdo je vnímavější k práci některých televizních, rádo by investigativních žurnalistů, dobře porozumí tomu, o čem David Radok mluví. Stalo se, že za ním přišel reportér ze  ZPRAVODAJSTVÍ oné televize a - dále už citát - „začal mě dost dryáčnickým způsobem atakovat, abych se vyjádřil k některým věcem, což jsem udělal, ale jemu to nestačilo. Provokoval a viděl jsem, že dělá všechno pro to, aby mě rozzuřil a já třeba začal řvát, řekl sprosté slovo, nebo mu dokonce jednu vlepil. A on by si to všechno pak natočil. Moc chytrý tedy nebyl, tu radost jsem mu opravdu nedopřál.“


Tato zkušenost přivedla režiséra Radoka k následujícímu závěru: „Uvědomil jsem si, že televizní stanice se nestydí nasadit tu nejpokleslejší žurnalistiku a chovat se jako lítá zvěř. To je žurnalistika klíčových dírek, oni čekají, až se někdo svlékne, aby měli sólokapra. Vím, že to dělá Blesk, Šíp, Aha, nepřekvapuje mě to, je to všude na světě, ovšem že se takhle chová televizní ZPRAVODAJSTVÍ, to mě zaskočilo. To je žumpa, protože MAJÍ PODÁVAT INFORMACE O STAVU SVĚTA, A MÍSTO TOHO UMĚLE KONSTRUUJÍ SENZACE.“


Poučná slova pro všechna média, jež si nárokují být vnímána jako serióznost sama, a přitom používají metody nejpokleslejšího bulváru. Skalní liberálové jistě namítnou, proč kolem toho dělat tolik humbuku, když stačí televizi vypnout nebo přeladit. Tak přímočaré to ale není. David Radok vysvětluje, v čem počínání, jehož se sám stal obětí, může být nebezpečné: „Protože jejich metody málokdo umí odhalit a především většinová společnost se v tom nevyzná.“ To není urážka většinové společnosti, ale pouhopouhé konstatování skutečnosti. Kdo nevěří, nechť sejme klapky z očí a pozorně se podívá kolem sebe. Co lidé čtou, jaké relace sledují, čemu věří, co pokládají za bernou minci.


David Radok s mimořádným úspěchem nastudoval dílo „nejznámějšího žijícího Čecha a nejslavnějšího současného dramatika, kterého máme“. Havlovo Odcházení samo o sobě nese své vlastní poselství. Souběžně s ním, možná jen čirou shodou okolností, možná z hlubší příčiny, dalo režisérovo angažmá vzniknout ještě jednomu poselství, které vyvěrá z jeho rozhovoru pro LN. Poselství, které je neméně závažné a nad nímž stojí za to se zamyslet: „Jsem rád, že mám pár přátel a kamarádů, kteří jsou slušní, ale naše společnost jako celek se mi nejeví jako příliš etická. Tady se asi stala chyba, že po morálním vakuu, které komunismus znamenal, se po roce 1989 znovu nestanovily morální zásady. Všemi způsoby, i politickými, se mělo artikulovat desatero etického chování.“


Mělo, ale neartikulovalo. A dnes? Pozdě bycha honit. V Čechách, na Moravě, ve Slezsku vedli kormidelníci transformace tak urputný boj o kapitalismus bez přívlastků, až zde by zaveden kapitalismus bez etické dimenze. Nenazval ho už tenkrát Václav Havel kapitalismem mafiánským?



Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00