Opoziční smlouva: Ne i po deseti letech

sobota 12. červenec 2008 19:49

•  Nedávné desáté jubileum podepsání tzv. opoziční smlouvy mělo dvojí význam. Jednak jsme si mohli uvědomit, jak rychle stárneme – a jak rychle mizí do nenávratna to, co mělo trvat věčně(Václav Klaus o opoziční smlouvě nedlouho po jejím vzniku), jednak se do myslí mnohých z nás vrátily vzpomínky. Z nitra paměti vylovily odpověď na otázku, co jsme o tom všem tehdy soudili(a zda se na tom od té doby něco nezměnilo).

Hned na úvod musím nalít do číše čistého vína: patřím k odpůrcům opoziční smlouvy. Byl jsem jím v roce 1998 a v uplynulých deseti letech jsem neměl jediný důvod tento postoj jakkoli korigovat. Ba naopak, po shlédnutí televizního dokumentu Vládneme, nerušit(vysílán byl 10. 7. 2008 ve 20 hodin na ČT2), jsem byl ve svém kritickém názoru na tento mocenský pakt utvrzen.


Považuji za nutné upozornit, že odpůrce opoziční smlouvy nemusí být nutně fanatickým stoupencem „pravdoláskového“ tábora či členem pomyslného klubu nekritických obdivovatelů Václava Havla. Společnost se přece vždy a za všech okolností názorově neštěpí pouze podle bipolárního modelu „buď Havel, nebo Klaus“. Je možné zaujmout zdrženlivý postoj k iniciativě Impuls, podepsat petici Děkujeme, odejděte!, odmítnout podpořit účastníky televizní vzpoury z let 2000/2001 a v divadle Ta Fantastika připojit podpis pod konkurenční prohlášení o nutnosti respektovat právní principy demokratického státu – a přitom stát v řadách těch, kdo opoziční smlouvu považují za jednu z největších politických nemravností polistopadové éry. Nikoli z nenávisti vůči Klausovi či Zemanovi, nebo naopak kvůli sympatiím chovaným k Havlovi a politikům jemu názorově blízkým. Důvodem může být něco mnohem prozaičtějšího. Hluboké osobní přesvědčení o tom, jak by politika nepostrádající morální rozměr neměla vypadat.


Odmítl-li jsem opoziční smlouvu, pak na prvním místě proto, že mi tak velelo mé svědomí.


Jistěže postoje tehdejších elit v tom nemohly nesehrát svoji roli. Prohlásil-li Václav Klaus před Volbami 98, že ze strany ODS nepřichází do úvahy tolerance menšinové vlády, pak po podepsání opoziční smlouvy jsem od svého vnitřního hlasu nic jiného než kategorické NE očekávat nemohl. V opačném případě bych se vzdal práva, kterým jako občan disponuji - práva požadovat, aby ti, kdo vstupují do demokratické soutěže ve snaze zvítězit v ní za účelem sloužit této zemi a jejím občanům, říkali pravdu. Jinak řečeno: aby politici nelhali.


Akceptovat opoziční smlouvu by znamenalo souhlasit s tím, že lež je v demokratickém režimu legitimním prostředkem politického boje. Pardon, ale s tím se mé svědomí smířit odmítlo.


Jsem názorovým protivníkem opoziční smlouvy i přesto, že se hlásím ke stoupencům většinového systému. Prozradím dokonce, že před parlamentní republikou dávám přednost její prezidentské variantě, jak ji známe z USA a řady zemí Jižní Ameriky. (Prezident je volen občany a zastává funkci nejen hlavy státu, ale také šéfa vlády – má více moci, ale také odpovědnosti.)


Lze samozřejmě namítnout, že prezidentský systém u nás nemá tradici. Na to nemohu než po masarykovsku odpovědět: Tož, tak ji vytvořme. Ostatně, ani většinový systém v rámci voleb do dolní sněmovny u nás nemá tradici. Znamená to snad, že tím zůstane pro českou politickou scénu navěky tabu? Pozoruhodné je, že cyklické střídání dvou partají u moci nemá v této zemi vůbec žádnou tradici(na rozdíl od USA, Kanady nebo Británie), přesto právě „věčná rotace“ ČSSD a ODS na vládním Olympu měla být cílovým stavem, k němuž opoziční smlouva nepokrytě směřovala. Jak se zdá, s tradicí se na vysokých politických místech žongluje, jak se to právě účelově hodí. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom se, přízně vzato, vrátit k monarchistickému státnímu zřízení.


Čili: ač stoupenec majoritního systému, odmítám opoziční smlouvu, která měla připravit půdu pro úpravu volebního zákona ve většinovém duchu. Proč? Něco takového musí být předmětem celonárodní demokratické debaty, z níž vzejde většinou respektovaná shoda, nikoli účelové úpravy mající za cíl toliko konstitucí posvěcenou eliminaci politického protivníka. Proto tehdy Ústavní soud s mocenskými choutkami vzešlými z dílny smluvně opozičního dua ČSSD-ODS nemohl souhlasit.


Byla-li zde zmíněna tradice, pak na jednu neblahou opoziční smlouva navázala. Je to tradice Národní fronty z let 1945-1948, tedy model, kterým lze účinně „zimpotentnit“ opozici. Připomeňme: ČSSD s ODS se dohodly, že strana, jež skončí druhá ve volbách, má právo být vítězné partaji opozicí, nicméně jiné ustanovení pravilo, že opozice se vzdá svého hlavního nástroje – práva vyvolat hlasování o nedůvěře kabinetu. Jaký je potom v principu rozdíl mezi neexistencí opozice v letech 1945-1948 a smluvně bezzubou opozicí jako unikátním politickým produktem paktu ČSSD-ODS?


Je to asi tak, jako kdyby se ve fotbale dohodla obě mužstva s rozhodčím, že sice může pískat na píšťalku jak je mu libo, ale nesmí udělovat žluté a červené karty, reagovat na ofsajdy, auty a hru rukou a nařizovat pokutové kopy. Co by následovalo v honbě za vítězstvím, není těžké si představit.


Něco hodně podobného se dělo po roce 1998 na hřišti české politiky.


Ano, situace po Volbách 98 byla, i s ohledem na osobní vztahy politiků vyvolané zejména postojem vedení ODS k vlastnímu finančnímu skandálu, komplikovaná. Partajní špičky však šly do veřejného života dobrovolně a jejich povinností bylo dohodnout se na standardním modelu řešení. Takový demokracie samozřejmě zná. Je jím smluvně dojednané fungování menšinové vlády, když už nebyla vůle vytvořit většinovou středopravou či středolevou koalici. Bez onoho nemravného handlu, který natrvalo potřísnil štít české polistopadové demokracie.

• 


 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00