Otázka pro částečně těhotnou chytrou horákyni

neděle 13. červenec 2008 22:03

• V posledním čísle magazínu Pátek LN(28/2008) vyšel velký rozhovor Aleny Plavcové s Markem Dalíkem. A jak už to tak bývá, půltucet stránek textu dokázal tohoto „démona“ premiéra Topolánka částečně oddémonizovat. Tedy alespoň na časopiseckém papíru.

Sám jsem byl překvapen, že i já mám s tímto „Richelieuem“ české politiky něco málo společného. Také jsem „od malička dokázal hodiny ležet v mapách“. Na základní škole jsem byl považován za třídního experta v zeměpise. Když jsme se v roce 1967 stěhovali z lužické do krušnohorské oblasti Sudet, bylo to v pololetí pátého ročníku, třídní učitel toho litoval: „Kdo nám teď bude říkat, v kterých letech se odehrála první a druhá světová válka?“ Ani dějepis mi nebyl cizí.


A pak mám, stejně jako Dalík, „obecně rád pěkné věci, pěkné hodinky, pěkná auta.“ Ani já si „nevybírám podle značek, ale podle tvarů.“ Jako on miluji porsche(ostatně jeho tvůrce pochází z mého rodného regionu) . Stejně tak bych mohl podepsat Dalíkovu větu: „Třeba ferrari bych si nikdy nekoupil, protože se mi, čistě esteticky, nelíbí.“(I proto fandím v F1 zásadně stáji McLaren).


Ač je Dalík bystrý, inteligentní a kultivovaný, sám se postesknutím si o špatném chování bulváru k premiérovi vmanévroval do pozice, kdy musel reagovat na otázku mileneckého poměru Topolánek-Talmanová(TT). Poctivě přiznal, že jako profesionál měl premiérovi říci, aby vztah ukončil. Jako kamarád ovšem zastával názor: „Pokračuj v tom. Jsi šťastnej, tak buď šťastnej.“ A dodává: „To byla možná chyba.“


Ano, byla to chyba. Ne že by na vztahu TT bylo něco výjimečně odpudivého, obzvlášť ne v české společnosti. Přesto je morálně nepřijatelný: nikoli z lidského, ale v jejich případě  z politického hlediska.


Mirek Topolánek je šéfem částečně konzervativní(protože částečně liberální – toto jsem svým příbuzným v Kanadě nedokázal vysvětlit) partaje a premiérem vlády, kde má tato částečně konzervativní partaj většinu. Lucie Talmanová je místopředsedkyní české dolní sněmovny za tutéž částečně konzervativní stranu. Tento částečně konzervativní subjekt hlásá nějaké hodnoty. S nimi  milenecký vztah TT nemůže být v souladu.


Je to totéž, jako kdyby dva vysocí představitelé Ligy proti kouření byli vášnivými kuřáky.


Dalík říká, že vtah TT nebyla avantýra, ale opravdu to „byla a je láska“. Já mu věřím a říkám okay. Ovšem s dovětkem: buď konzervativní principy, k nimž se z logiky své stranické angažovanosti musí   oba hlásit, a paralelně s tím spořádaný privátní život. Nebo privátní život, který je v rozporu s nároky, jež na ně kladou konzervativní principy – a pak odchod z vysoké politiky.


Vzpomeňme na rok 1936, britského krále Eduarda VIII. a paní Wallis Simpsonovou. Ani celebrity nemohou mít všechno.


Tomu ovšem rozumí pouze lidé, kteří jsou přesvědčeni, že politika není jen „o moci, vlivu a penězích“, jak nás nedávno v televizi poučil Miroslav Macek, ale má také svoji morální dimenzi. Anebo je přijatelné, aby šéf protikuřáckého spolku setrval ve funkci poté, co se zjistí, že je nikotinový narkoman? A jakou morální autoritu může mít policista, který bude pokutovat kouřícího pasažera v Praze Na Florenci a sám bude mít v ústech zapálenou cigaretu? O tyto principy jde především.


Mocní této země, kteří určují pravidla hry, jistě nemusí být andělé v lidské podobě. Minimálně by ale měli ctít zásady formace, pod jejímž praporem se do vysokých funkcí dostali. 


Marek Dalík sice ví, jakou by měl dát premiérovi jako profesionál radu, přesto upřednostnil přesně opačný pohled na věc. Ptám se: k čemu těmto lidem jejich profesionalita vlastně je, když se v rozhodujícím momentu stejně zachovají neprofesionálně?


Částečnou odpověď dává Dalíkovo kroužení kolem slova lobbista z úvodu rozhovoru. Nejprve říká: „ O mně se píše, že jsem lobbista, nicméně já žádný lobbista nejsem.“

O pár vět níž ovšem čteme: „Ale mám celou řadu jiných aktivit, marketingové poradenství, částečně i lobbing.“


Otázka pro chytrou horákyni: Je Marek Dalík lobbista, nebo není? Tak trochu ano, tak trochu nikoli, zněla by zřejmě odpověď. Byly by přijatelná, kdyby i v běžném životě platilo, že na červenou se  jezdit  nesmí, ale vlastně tak trochu  může, daně se platit musí, ale tak trochu nemusí, děti  zneužívat k pornografii je nepřijatelné, ale vlastně tak trochu přijatelné - a tak dále. Pak by ovšem za takovéto porušování-neporušování  zákonů silničních,  daňových či na ochranu dětí byly udělováno postihy-nepostihy a celá společnost by se pomalu a jistě sunula k jakési pseudoliberální džungli.

A to přece nechceme. Nebo ano?

 ●


 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00