Letní seriál: Vzpomínky rozhlasového posluchače (VII)

čtvrtek 7. srpen 2008 00:01

• Část sedmá - Konec rušení, předzvěst velkých změn

Měsíc po ukončení neúspěšné Radioankety jsme byli svědky mnohem důležitější události pojící se s rokem 1988. Po 36 letech bylo ukončeno rušení(jamming) rozhlasové stanice Svobodná Evropa.


Jako DXer jsem se potýkal s elektronickým kvílením od počátku svého hobby a dnes už nespočítám, kolikrát jsem za to komunistům v bezmocném zoufalství zlořečil. Odborníci, kteří se jammingem zabývali do hloubky, uvádějí, že se rušilo „bez ohledu na obsah pořadů“. Z vlastní zkušenosti mohu dodat, že navíc bez jakékoliv logiky(pokud v tomto nervy drásajícím počínání má nějaká logika vůbec místo).


Kvílení rušiček provázelo v době, kdy jsem se DXingem aktivně zabýval, kromě stanic Svobodná Evropa a její sesterské vysílačky Svoboda zaměřené na Rusko také československé pořady německých rádií Deutsche Welle/Deutschlanduk na krátkých vlnách, nikoli ovšem jejich identické programy na střední vlně. Prakticky bez rušení byly české a slovenské pořady BBC a poslech Hlasu Ameriky byl rovněž rušen minimálně nebo vůbec. Ovšem mimořádně intenzivní bylo zahlušení ruských pořadů Hlasu Izraele z Jeruzaléma, který nabízel Východoevropanům alternativu k nenávistné protiizraelské propagandě produkované domácími médii. Dlužno ovšem dodat, že jamming, navzdory své obludnosti, nebyl zase tak účinný, jak by si strážci ideologické čistoty v Kremlu a Praze přáli, a to navzdory tomu, že si Československo a Sovětský svaz bratrsky vypomáhaly. České rušičky zahlušovaly signály dopadající ze svobodného světa na ruské území a naopak. Nicméně dobové analýzy zpřístupněné po pádu železné opony obsahovaly varování, že „přes obětavost komunistů hrozí pokles účinnosti rádiové obrany(tak režim nazýval záměrné rušení-pozn. L. S.), pakliže nebude zastaralé technické zařízení obnoveno.“ To by si ovšem vyžádalo stamilióny korun, které režim potřeboval investovat jinde. Tak jako další oblasti života v totalitě, trpěla i „rádiová obrana“ typickými socialistickými neduhy. Častou poruchovostí, nízkým výkonem, nestálostí rušící frekvence a nedostatečně účinnými anténními systémy. Na krátkých vlnách k tomu přistupovaly měnící se podmínky šíření vln během roku, takže jediné pásmo, kde mohlo být vysílání ze Západu zahlušeno opravdu dokonale, byly střední vlny(což se v praxi týkalo pouze Svobodné Evropy). Na krátkých vlnách efektivita rušení výrazně kolísala, nicméně i tak dokázal komunistický jamming jak běžný poslech, tak DXing značně znehodnotit.


Bod zlomu

Ledy začaly tát po novém roce 1988. Do republiky přijel německý spolkový kancléř Helmut Kohl a zakrátko, na začátku února 1988, bylo ukončeno rušení stanic Deutsche Welle/Deutschlandfunk. A ještě větší překvapení čekalo posluchače o jedenáct měsíců později. 14. prosince 1988 přinesla londýnská BBC zprávu agentury UPI, podle níž se československé vedení rozhodlo ukončit rušení Svobodné Evropy. Záhy se potvrdilo, že je to pravda. Já jsem slyšel naposledy jekot rušiček zacílených na pořady Svobodné Evropy 15. prosince 1988 v krátkovlnném pásmu 19 metrů a na střední vlně 720 kHz. Při kontrolním poslechu v 11 hodin večer následujícího dne už byla tato střední vlna bez typického rušivého bublání – a já poprvé za patnáct let slyšel Svobodnou Evropu na střední vlně čistě. Byl to nepopsatelně vzrušující pocit, srovnatelný snad jen s tím, když jsem v roce 1975, po podpisu helsinského protokolu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kráčel po Karlových Varech a poprvé spatřil v lázeňských trafikách volně k prodeji západní noviny.


O hodinu později, v půlnočních zprávách 17. prosince 1988, oznámila Svobodná Evropa už oficiálně, že její československé vysílání přestalo být definitivně rušeno na všech frekvencích. Protože jsem ale komunistům nevěřil, napjatě jsem čekal, co uslyším následujícího rána. V mém posluchačském deníku je uvedeno: Svobodná Evropa, 17. 12. 1988, pásma 16, 19, 25 a 49metrů a střední vlna 720 kHz – vše bez rušení.


Nezapomenutelný okamžik, který předznamenal pád železné opony. V té době jsem netušil, že přesně za rok, 17. prosince 1989, budu stát na pražské Národní třídě a spolu se stovkami svobodných občanů si připomínat první měsíc legendární „sametové revoluce“(kterou jsem jako její pěšák prožil aktivně v Karlových Varech).


V souvislosti s rušičkami přidám jednu zajímavost. Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo zkoumat, jaký byl další osud nemovitostí, v nichž rušící stanice sídlily. Až v červenci 2007 jsem na svých osobních internetových stránkách objevil reklamní odkaz nabízející k prodeji komplex budov bývalé rušičky Svobodné Evropy u Mnichova Hradiště. Nevím, jakou cestou se k nim prodávající dostali, ale pokud by si je chtěl běžný občan koupit, musel by sáhnout hodně hluboko do kapsy. Cena byla stanovena v přepočtu na 25 milionů korun.


Nová výzva

Změna politických poměrů na přelomu let 1989/1990 znamenala mnoho nového ve všech oblastech života československé společnosti, DXing nevyjímaje. Kdyby komunisté nezkompromitovali slovo normalizace, mohlo by být použito jako charakteristika toho, co po sametovém převratu následovalo – návrat k poměrům, které jsou v civilizovaném světě považovány za normální. Záhy došlo k ustavení legálního Československého DX klubu, který dodnes funguje a vydává vlastní časopis(dříve DX Revue, nyní Radio Revue). Ze Svobodné Evropy se stala přátelská stanice, která po odchodu z bavorského Mnichova našla nové sídlo v Praze. S otevřenou náručí byla vítána také BBC, která získala právo vysílat přes československé velmi krátké vlny. V zemi rostly jako houby po dešti desítky privátních stanic, z nichž některé přebíraly české zpravodajství vysílané přes satelit z Londýna(BBC) nebo Washingtonu D.C.(Voice of America). Vznik jednoho z těchto rádií, karlovarské Diany, byl také důvodem, proč jsem své posluchačské aktivity i redakční působení v časopisu DX Revue v roce 1992 ukončil a stal se na osm let jeho spolupracovníkem. Cítil jsem to jako novou výzvu. Být užitečný tím, že se zapojím do aktivit spojených s důležitou etapou v historii československého rozhlasového vysílání. Dnes mohu ve vší pokoře říci: Byl jsem u toho. U zrodu fenoménu zvaného privátní vysílání.


V Rádiu Diana jsem měl mimo jiné na starosti přebírané programy české sekce BBC a zažil přitom netušenou proměnu. S lidmi, které jsem před léty se zájmem poslouchal a hluboce si jich vážil, jsem se nyní setkával jako se svými partnery. Jmenovitě chci vzpomenout na Jiřího Hodače, tehdejšího vedoucího českého oddělení BBC. Když pak z BBC odešel a na konci roku 2000 byl řádně ustanoven do funkce generálního ředitele České televize, její zaměstnanci na to reagovali nevídaným činem, který vážně otřásl mojí iluzí o dobrém morálním profilu postkomunistické „televize veřejné služby“. Došlo k okamžité otevřené vzpouře proti Jiřímu Hodačovi a jeho týmu, která vyvrcholila obsazením pražského vysílacího studia redaktory a dalšími pracovníky; na místě nocovali také někteří politici. Teprve dodatečně byla tato bezprecedentní rebelie, jež vešla ve známost jako česká televizní krize, legalizována vyhlášením stávky. Patřil jsem v těch dnech k nemnoha pozorovatelům tohoto mediálního divadla, kdo nepodpořili stávkující televizní vzbouřence, ale podepsali konkurenční petici hlásící se k principu, že v demokratickém státě je nutné při řešení sporů dodržovat zákony a respektovat právní řád. S tehdejší nevybíravou kampaní proti Jiřímu Hodačovi, jež vedla až k jeho fyzickému zhroucení, jsem nesouhlasil také proto, že jsem ho poznal jako slušného člověka, rozhlasového profesionála a skutečného gentlemana. Dodnes jsem přesvědčen, že raději mít v čele televize člověka z BBC než duo bývalý komunista(Jiří Janeček) + bývalý komunista a člen komunistických Lidových milicí(František Lambert), což se pak bohužel stalo.


Loučení s přáteli

Konec studené války nemohl zůstat bez vlivu na fungování zahraničního vysílání a rozhlasové misie zaměřené na Československo. Změny politických priorit, omezování západních finančních prostředků na přenosy za bývalou železnou oponu a nové možnosti obnovené československé demokracie – to vše způsobilo, že během příštích let postupně mizely z éteru české a slovenské pořady vysílané z ciziny. Ukončeny byly přenosy většiny náboženských relací a rozpuštěny téměř všechny české a slovenské(československé) redakce zahraničních stanic včetně Radia Canada International, Hlasu Ameriky, Deutsche Welle/Deutschlandfunku a dalších. Týkalo se to i BBC a Svobodné Evropy, které před svým zánikem působily v Praze. Pokud si dnes chce DXer ve staré vlasti zalovit mezi zahraničními rádii s českým programem, mnoho možností nemá: Vatikán, Hlas Ruska, Trans World Radio, Peking, RAI Řím.


Zlatá éra českého a slovenského vysílání z ciziny, kdy zejména stanice ze Západu měly punc někdejšího zakázaného ovoce a bylo z čeho vybírat, tak nenávratně vstoupila do historie. Můžeme na ni sice s nostalgií vzpomínat, ale mnohem důležitější je těšit se z příčiny této změny. Z návratu ke svobodnému přístupu k informacím, což ještě podtrhl věk internetu.


V hledáčku StB

Pokud pozorného čtenáře napadlo, zda DX aktivisté unikli pozornosti všudypřítomné Státní bezpečnosti, tady je odpověď: Samozřejmě že neunikli. To bychom komunistickou politickou policii velice podcenili! Českoslovenští DXeři, ať už toto hobby provozovali jednotlivě, nebo působili v podzemním DX Circle, se dostali „na řadu“ na začátku osmdesátých let. V té době o tom referovaly zahraniční DX bulletiny. Já jsem byl předvolán k výslechu 1980 celkem třikrát - a pak mě policie nechala na pokoji. Musím dodat naštěstí, protože kdyby se rozhodli v našem domě plném „zakázané“, zejména náboženské literatury propašované ze Západu, vykonat domovní prohlídku, dobře by to pro naši rodinu nedopadlo. Ostatně při výsleších důstojníci StB šermovali výrazy jako obvinění z podpory ideologické diverze a podobnými; nakonec ale k ničemu z toho úřady nesáhly. Komunistický režim v těch letech více zajímaly aktivity Charty 77 a jiných skupin disidentů. Mě tajná policie dostatečně potrestala tím, že si vyžádala „k prostudování“ mé DX materiály včetně kolekce QSL lístků, které mi nikdy nevrátila. Během polistopadového šetření se zjistilo, že se po nich slehla zem.


Inu, nebylo nám dáno žít beze ztrát. Ale nestýskám si: vždyť všichni víme o někom, kdo ať už doma, nebo odchodem do emigrace přišel o podstatně víc. Taková už byla doba, o níž by každý čtenář těchto řádků mohl napsat vlastní pozoruhodný příběh. Toto byl jeden z nich.


(Konec textové části. Příště: Zvuková a obrazová příloha.)

 

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

•   Část první - pro otevření klikněte SEM

•   Část druhá - pro otevření klikněte SEM

•   Část třetí - pro otevření klikněte SEM

•   Část čtvrtá - pro otevření klikněte SEM

•   Část pátá - pro otevření klikněte SEM

•   Část šestá - pro otevření klikněte SEM

 

•  Tento vzpomínkový seriál je doplněn obrazovou a zvukovou přílohou. Pro její otevření klikněte SEM

 

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00