Peking: Kde Bush nikdy nemohl být

neděle 10. srpen 2008 20:25

• V neděli večer(10. 8.) jsem se vrátil domů z pracovního pobytu, zapnul PC a souběžně zprávy na České TV v 19 hodin. A dozvěděl jsem se neuvěřitelnou věc.

Zpravodaj Tomáš Etzler, který pracoval několik let jako reportér CNN(!), nás informoval, že US prezident Bush, toho času v Pekingu, byl na něčem, na čem ve skutečnosti být nikdy nemohl.


Opět je to jeden a týž problém, o němž jsem zde referoval už několikrát. Šéf Bílého domu, sám člen metodistické církve, což je jedna z protestantských denominací(sami metodisté by mě jistě opravili, že je to probuzenecká církev hlásící se ke světové reformaci), měl navštívit mši v pekingském kostele jisté protestantské církve. Což je ovšem nesmysl.


Takže znovu, nevím pokolikáté už: buď se americký prezident zúčastnil katolických bohoslužeb, a pak můžeme hovořit o tom, že byl na mši, anebo zašel do protestantského(jakéhokoli) sboru, a v tom případě byl přítomen na bohoslužbách, nikoli na mši.


Protestanstké církve žádné mše nemají, a to ani ty oficiální v Pekingu; Bush tedy nemohl být na mši.


Vypadá to jako malichernost, ale není. Profesionálové by neměli zaměňovat Dalmácii za decimálku a hodinky za holínky. To bychom se také mohli dozvědět, že ten či onen potentát navštívil křtiny nemluvňat na baptistické mši. (Hned dvojí nesmysl: baptisté nejenže nemají mše, ale zásadně nekřtí nemluvňata.)


Jindy by zase mohl zpravodaj ovlivňující veřejné mínění referovat o svatebním obřadu toho či onoho společenství – a ejhle, znalec by bezpečně poznal, že se jedná o pohřeb …



Jiná věc samozřejmě je, že se americký prezident zúčastnil shromáždění oficiální církve, která v každém totalitním režimu nutně tančí mezi vejci a častokrát musí dělat bolestné kompromisy. Známe to všichni, kdo jsme za komunismu žili tak či onak církevním životem, lhostejno v jakém křesťanském společenství. Představitelé sboru, který Bush navštívil, jsou samozřejmě poctěni a nadšeni, zástupci podzemní církve cítí zklamání.


Osobně rozumím těm i oněm. Na začátku 80. let jsem se v Praze zúčastnil bohoslužeb během návštěvy světoznámého baptistického evangelisty Billy Grahama. Pro věřícího křesťana to byl jedinečný zážitek, pokud šlo o duchovní stránku věci. Jako antikomunista jsem ovšem přijímal s rozpaky Grahamovu až přílišnou shovívavost vůči východoevropským režimům včetně československého. Ta samozřejmě měla svůj smysl – kdyby se vyjadřoval kriticky, do tehdejší ČSSR by nikdy vpuštěn nebyl a nemohl by zde uskutečnit svoji evangelizační misi. Režim ovšem jeho nekritického postoje neváhal propagandisticky zneužít.


Podobný pocit jsem pocítil i nyní. Chápu radost pekingských věřících navštěvujících sbor oficiální církve, která musí dělat s režimem kompromisy, o nichž věřící na Západě nemají ani tušení, z přítomnosti vzácného hosta. Na druhou stranu rozumím a solidarizuji se s těmi, kdo budují církev, která se těmito kompromisy nechce pošpinit. Církev, která volá po skutečné náboženské svobodě, za což jsou její duchovní(nikoli nutně kněží, jak bylo také uvedeno v České TV) pronásledováni a vězněni.


Je to typická schizofrenie, jeden z „výdobytků“ komunistické totality. I proto je správné podporovat úsilí všech, kdo chtějí věřící křesťany kontinentální Číny tohoto úděsného břemene zbavit.


Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00