Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (2)

pondělí 18. srpen 2008 07:00

Druhá část

 

NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE

 

 

Státy Blízkého východu patřily do osnov zeměpisu šestého ročníku, který jsem absolvoval od září 1967 do června 1968 . Tedy po šestidenní válce a osvobození východního Jeruzaléma z jordánského područí. Bylo mi jedenáct let a povahově jsem patřil mezi nesmělé introverty; přesto jsem se při hodině geografie přihlásil a chtěl být slyšen. To když nám vyučující sdělila, že hlavním městem židovského státu je Tel Aviv. Cosi v mém nitru se vzpříčilo, já pocítil nutkání zvednout ruku a po vyvolání dát celé třídě na vědomí, že „můj otec mi říkal, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém“. Je tomu dávno a už si nepamatuji, jak učitelka zareagovala, ale tehdy se mi zdálo, byť spíše podvědomě, že je důležité, aby informace o Jeruzalému jako izraelské metropoli naplno zazněla.

V devětašedesátém roce odcestoval otec na třítýdenní návštěvu do Spolkové republiky. Když jsme se domlouvali, jaký bych si přál dárek, netoužil jsem po hračce, dokonce ani po modelu auta na dálkové ovládání(které mně a bratrovi nakonec stejně přivezl), ale po tom, co mi tehdy citelně chybělo. Byly to obrázkové knihy o Izraeli. Ve třinácti letech jsem intuitivně vycítil, že v tehdejším západním Německu patří publikace o židovském státě ke zboží, které na knižních pultech nemůže chybět. Nemýlil jsem se, otec přivezl dva tituly. Knihu Jahwes Land(autor Alfons Senfter, vydavatelství Christophorus-Verlag, Freiburg, 1969) plnou barevných fotografií a o něco útlejší obrázkovou publikaci Israel(autor A. D. Arielli, vydavatelství Wilhelm Andermann Verlag, Mnichov, 1960). Zejména její série snímků se stala nečekaným testem mého vztahu k židovskému státu. Když jsem nalistoval záběr procesí konaného během svátku Purim, na němž byla jedna telavivská ulice vyzdobená množstvím izraelských vlajek, samovolně se mi zvlhčil zrak a já se při pohledu na tolik symbolů Davidovy hvězdy rozplakal.


Proč se při pohledu právě na tento obrázek dostavila tak emocionální reakce, vysvětlit nedokážu. Pouze jsem si jist tím, že slzy zpečetily můj hluboký, niterný a nezměnitelný přátelský vztah k izraelské republice.

Dá se ale přesně stanovit mezník, kdy toto přátelství „oficiálně“ nastartovalo? Jistěže ano, třebaže na konkrétní datum si už nevzpomenu ani já a zřejmě ani moji přátelé, kteří toho byli svědky. Muselo to být někdy v létě nebo na podzim 1967, ale možná o rok později. Hráli jsme si tehdy jako děti na pískovišti, stavěli hrady, města, tunely, hradby a také jeruzalémský chrám. Každému patřila část písečného teritoria a odtud byl jen krůček k myšlence, abychom si přidělili státy. Bratr si vybral Švýcarsko, další kamarádi Itálii, Nepál a jiné země, a já prosadil, navzdory zájmu ještě jednoho účastníka tohoto geografického dělení světa, že mým státem bude Izrael. V tom okamžiku, ve věku jedenácti dvanácti let, se zrodila láska na celý život.

K období pražského jara se váže ještě jedna vzpomínka, která se týká izraelského zastupitelského úřadu. Aniž jsem si tehdy plně uvědomoval, že diplomatické styky s židovským státem pražský režim v červnu 1967 přerušil, zaznamenal jsem během prázdnin, které jsme s bratrem trávili u dědečka Josefa  a jeho druhé ženy Natálie, pozoruhodnou rozhlasovou relaci. Nepamatuji si, kdo se koho ptal, ale otázka zněla, zda Československo obnoví s Izraelem oficiální styky. Odpověď zněla, že ano. Vpád armád Varšavského paktu v srpnu 1968 tento nadějný vývoj bohužel zastavil. Proto jsem později dubčekovskou verzi komunismu vnímal především jako šanci znovunavázat s Izraelem normální vztahy a ochotu realizovat podobnou zahraniční politiku, jakou v té době praktikovalo Ceauşescovo Rumunsko.


Vraťme se ale na základní školu. Jeden z učitelů vždy, když se konal významný mezinárodní sportovní podnik, vyvěšoval na stěnu chodby velkou tabuli s účastníky tohoto klání a v průběhu šampionátu na ni připisoval skóre jednotlivých zápasů. V roce 1970 se konalo v Mexiku mistrovství světa v kopané, do kterého se kvalifikoval také Izrael. Školní rok se chýlil ke konci, a protože závěrečná fáze turnaje zasahovala do prázdninového období, hrozilo nebezpečí, že nástěnka nebude instalována. Něco takového mi připadalo sotva představitelné, nikoli kvůli samotnému fotbalu, ale cítil jsem potřebu dát všem svým spolužákům najevo, že mezi nejlepšími týmy světa jsou také Izraelci. Nenápadně jsem proto u onoho pedagoga, byl to shodou okolností náš třídní učitel, sondoval, zda počítá s instalací fotbalové nástěnky. Myslím, že se mu do její výroby příliš nechtělo, nakonec ji ale k mé velké radosti zhotovil. Byl jsem hrdý na to, že ve skupině B figuruje vedle Itálie, Švédska a Uruguaye také Izrael. Cíle bylo dosaženo: celý měsíc červen byla stovkám žáků stavěna před oči skutečnost, že malý židovský stát patří v nejpopulárnějším sportu planety ke světové elitě. To jsem považoval za důležitější než samotné výsledky zápasů ve skupině, z níž izraelští reprezentanti nakonec nepostoupili. Po úvodní prohře s Uruguayí 0:2 remizovali se Švédy 1:1 a také s Itálii skončilo střetnutí smírně bez branek.


Vzácné bylo vše, co pocházelo z Izraele. Ze svobodného světa, ponejvíce od přátel a příbuzných žijících ve Spolkové republice, přivezené pomeranče Jaffa, suvenýry ze Svaté země, turistické prospekty, kameny z Ejlatu, papírová taška z Haify, informace letecké společnosti El-Al a také izraelské žvýkačky. Těch jsem si zejména považoval, protože měly na obalu nápis Elite. Stejně se jmenovala firma na výrobu punčoch v mém rodném Varnsdorfu. V tomto severočeském městě jsem žil od roku 1956 do ledna 1967, kdy se naše rodina přestěhovala do západních Čech.

Pokračování příště 



Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00