Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (3)

úterý 19. srpen 2008 07:00

• Třetí část

Sedmdesátá léta



OÁZA SIONISMU

S okupanty kolaborující komunistický režim byl otevřeně protiizraelský, což v totalitním systému znamenalo, že získat z dostupných domácích zdrojů objektivní informace o židovském státě bylo v zásadě nemožné. Protože ale takzvaná normalizace nepostupovala dostatečně rychle, jako častý návštěvník veřejné knihovny jsem začátkem sedmé dekády stihl půjčit si některé publikace, v nichž konflikt na Blízkém východě nebyl vykreslen jednostranně proarabsky. Jak jsem ale zjistil o nějaký čas později, tyto knihy byly ze sbírek záhy vyřazeny. Cenzoři diktátorského režimu byli možná pomalí, ale o to důslednější.

Knihovna patřila k prvním pramenům základního poznání toho, co vše se skrývá za moderní verzí biblického pojmu Izrael. Přestože jsem k údajům v zapůjčených cestopisech, slovnících a encyklopediích musel přistupovat s maximální obezřetností a soustavně číst mezi řádky, krok za krokem jsem se seznamoval s izraelskými politickými dějinami od vzniku sionismu až po tehdejší současnost. Souběžně s tím jsem si vytvářel vlastní názor na arabsko-izraelský konflikt, který dostal finální podobu o řadu let později. Tenkrát, na počátku sedmé dekády, byla má představa docela prostá: aby Izrael v nových hranicích z doby po skončení červnové války 1967 a jeho arabští sousedé žili v míru a přátelství. Tento ideál měl v mých očích i svůj vizuální symbol. Vlajky Izraele, Egypta, Jordánska, Sýrie a Libanonu vlnící se ve větru na společném stožáru.

Můj nevšední zájem o Izrael nejenže nezůstal nejbližšímu okolí utajen, ale někteří přátelé a známí naší rodiny mě podle svých možností podporovali. Za poklad jsem považoval darovanou kolekci barevných pohlednic ze Zaslíbené země a především - několik ročníků bulletinu „Zpravodajská služba Israele“, který v 60. letech rozesílalo pražské vyslanectví židovského státu. Mezi odběrateli byl také přítel mého otce Josef R., díky jehož laskavosti jsem obdržel desítky výtisků z let 1962-1967. Nejvíce jsem si cenil velkých fotografií izraelských prezidentů, přičemž můj pokoj v našem rodinném domě patřil v té době - hovoříme o začátku 70. let - k nemnoha objektům v Československu, v němž na čestném místě bylo možné spatřit obraz Zalmana Šazara. Když třetímu prezidentovi v roce 1973 skončil mandát, a mně se nepodařilo získat fotografii jeho nástupce Efraima Katzira, vyzdobil jsem svůj osobní „izraelský koutek“ snímkem prvního prezidenta Chaima Weizmanna.

Možná to bylo troufalé, ale celou věc jsem vnímal tak, že do doby, než v Praze začne znovu fungovat izraelský zastupitelský úřad, bude portrét nejvyššího izraelského představitele, případně prvního prezidenta, trvale k vidění „v zastoupení“ alespoň u nás doma.



              PROLOMENÁ ŽELEZNÁ OPONA

Tragédie izraelských sportovců na hrách letní olympiády v Mnichově 1972 mě hluboce zasáhla. Byl to šok a hrůza doprovázená pocitem bezbřehé bezmoci a podivného osamění. Poprvé jsem si tváří v tvář realitě naplno uvědomil, jak děsivé rozměry mají chapadla vražedného palestinského terorismu a sotva mě mohlo uspokojit vědomí, že v tomto zápase stojím mimo jakoukoli pochybnost na správné straně. Ve skrytu duše jsem doufal, že tato ďábelská akce na posvátné olympijské půdě, tento podlý zločin z nejodpornějších, otevře oči všem, kdo chovají sympatie k palestinskému „osvobozeneckému“ hnutí. Vždyť co jiného, když ne zákeřný přepad Židů v olympijské vesnici, může poskytnout jasnější důkaz, že arabské „osvobozování“ Palestiny je pouze maskovací termín pro nový holocaust. Mé naděje byly ovšem naivní a marné, alespoň pokud se vztahovaly ke štvavé protiizraelské politice pražského režimu. Mnichovské krveprolití na ni nemělo sebemenší pozitivní vliv.

Černý den pro židovský stát a celý sportovní svět byl také poslední z kaskády událostí, které se zapsaly do dějin a jejichž průběh jsem byl nucen znát pouze z komunistických informačních zdojů. Zakrátko jsem od rodičů obdržel svůj první rozhlasový přijímač a už napřesrok jsem sledoval situaci na bojištích jom-kipurské války ve vysílání západních stanic. Přístroj měl široký rozsah krátkých vln, což mi umožňovalo relativně kvalitní každodenní příjem českých a slovenských relací Svobodné Evropy, BBC, Hlasu Ameriky a dalších vysílačů. Klíčový význam měla, navzdory značnému elektronickému rušení, Svobodná Evropa, zejména zprávy a telefonické reporty jeruzalémského zpravodaje Ericha Kulky. V pořadech této stanice jsem se poprvé dozvěděl o názoru, že státem palestinských Arabů je vlastně Jordánsko, s nímž jsem se později, po seznámení s vývojem událostí souvisejících s Válkou za nezávislost, ztotožnil.

Díky západnímu rozhlasu jsem tedy byl od roku 1973 o dění na Blízkém východě informován objektivně a pravdivě, a to v rodném českém a příbuzném slovenském jazyce. K nezapomenutelným zážitkům patří poslech BBC v neděli 4. července 1976, kdy tato stanice ve slovenské relaci ve 12:15 hodin referovala o unikátní operaci Obranného vojska Izraele na záchranu unesených rukojmí na letišti v ugandském Entebe. Téhož dne odpoledne jsem měl setkání s přáteli u jedné krušnohorské přehrady, kde, hrdý na Izrael, jeho armádu a Mossad, jsem všem za čerstva zvěstoval tu úžasnou novinu. Akci dodnes považuji, spolu s dopadením a transportem Adolfa Eichmanna z Argentiny k jeruzalémskému soudu, za jednu z nejvýznamnějších nejen v dějinách moderního Izraele, ale v celosvětovém měřítku. Radost nad skvělým výsledkem ovlivnilo ovšem oznámení o údělu Jonathana Netanjahua, který při záchranné operaci v Ugandě zahynul.

Rozhlas jsem už nějaký čas poslouchal, na krátkých vlnách objevil desítky stanic z mnoha zemí téměř všech kontinentů, ale stále se mi nedařilo naladit Jeruzalém. Až konečně nastal ten kýžený okamžik, datum si bohužel nepamatuji, kdy se z reproduktoru ozval Hlas Izraele - v ruštině a doslova utopen ve zvukovém moři kvílejících rušiček. Navzdory nepříznivým průvodním jevům to byl můj vítězný den. Od té doby jsem sledoval ruské relace z Jeruzaléma pravidelně(alespoň mi byla povinná výuka „jazyka okupantů“ k užitku), a mimoto rovněž krátkovlnné přenosy Rešet Bet, 2. programu izraelského rozhlasu Symbolicky, prostřednictvím rádiových frekvencí, jsem byl přímo spojen s izraelskou metropolí. K poněkud pozdější době se váže jedna pozoruhodnost v podobě bezmála hodinového pořadu na okruhu Rešet Bet, který byl věnován české hudební skupině The Plastic People of the Universe. Uvěznění členů teto undergroundové kapely v roce 1976 bylo jedním z impulsů, z nichž se později zrodila opoziční občanská iniciativa Charta 77. Přestože s úryvky z tvorby „Plastiků“, za komunistické nadvlády zakázané, jsem měl možnost seznámit se v relacích jiných západních stanic, s potěšením jsem zaznamenal, že nejucelenější pořad o této kapele mi v době nesvobody nabídl Hlas Izraele.

V této souvislosti nemohu nevzpomenout na náboženskou stanici Trans World Radio, která vysílala česky z Monte Carla a své relace prokládala duchovními písněmi. V jejích pořadech jsem se poprvé seznámil s tvorbou Luboše a Jany Svobodových, kteří působili v pražském divadle Semafor a na gramofonovou desku nazpívali řadu songů na texty básnířky Pavly Zachařové. Mezi nimi bylo několik písní s biblickými náměty, mimo jiné Babylon, Misraim, Izaiáš, Úzkost, De Profundis, Žalm 46 nebo Zachariáš, které po mém soudu patří k vrcholům české duchovní populární hudby. Kdykoli byla má duše vyprahlá a zkroušená, dokázaly skladby manželů Svobodových potěšit, povzbudit a vlít do srdce nové životodárné osvěžení.

Pokračování příště

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00