Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (4)

středa 20. srpen 2008 07:00

Čtvrtá část

URÁŽEJÍCÍ NENÁVIST

Být v 70. letech XX. století oddaným přítelem Izraele, nadto člověkem přesvědčeným o správnosti sionistické věci, a žít přitom v zemi ovládané komunistickými mocipány, kteří židovský stát patologicky nenáviděli, nebylo věru snadné. Propagandisté totalitního režimu vynaložili nesmírné úsilí, aby zdiskreditovali vše, co jakkoli souviselo s Izraelem - jeho politiku, armádu, zpravodajskou službu, vnitřní poměry , moderní dějiny a samozřejmě sionismus. Při prázdninových pobytech u prarodičů jsem měl možnost pročíst desítky výtisků české mutace ruského politického časopisu Nová doba, který vykresloval Izrael v těch nejčernějších barvách, jako rasisticko-náboženskou diktaturu ovládanou krvelačnými jestřáby, toužícími po dalších agresivních výbojích proti „pokrokovým“ Arabům. Pro mě tyto články, z jejichž každého odstavce kapaly lži, polopravdy a účelové konstrukce, měly dvojí význam. Pochopil jsem, kam až je moskevská komunistická propaganda, vzor pro pražské ideology, schopna dojít, a mimoto jsem si z doprovodných ilustrací mohl vystřihávat málo dostupné fotografie izraelských vládních představitelů. Současně jsem si ale uvědomoval, že každý, kdo těmto deformovaným informacím nekriticky uvěří, stane se nejen nepřítelem židovského státu, ale ještě něčím mnohem horším, potenciálním antisemitou. Lži o židovském státu měly masový charakter, protože nebylo rozdílu mezi režimním rozhlasem, televizí, novinami, časopisy a politickými publikacemi. O to větší bylo mé odhodlání říkat o Izraeli a sionismu pravdu všude tam, kam mě životní pouť zavane a kde to jen trochu bude možné. Stát se alespoň malou svíci v moři protiizraelské temnoty jsem považoval za přirozené poslání.


Stejně tak jsem považoval za nezbytné doslova se prokousat publikacemi o Izraeli a blízkovýchodní krizi, které nabízel ideologickou cenzurou omezený knižní trh. Šlo zejména o pamflet Konflikt na Středním východě od kolektivu autorů, nechvalně známých redaktorů komunistického listu Rudé právo Milana Mádra a Milana Jelínka, s nimiž se na tomto protiizraelském díle podílel Josef Skydánek sepsáním lživé kapitoly o sionismu. Přínosem pro mě bylo, že tento materiál obsahoval stručné životopisy izraelských politiků a vojáků(Allon, Begin, Dajan, Eban, Eškol, Elazar, Meirová, Šaron) a také některé důležité dokumenty, Balfourovu deklaraci a rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 242/1967 a 338/1973. Podobně mohu hodnotit i knihu Vyzvědači z Tel Avivu, kterou napsal V. P. Borovička, dle textu na přebalu knihy „známý autor literatury faktu“. Pokud jím snad byl, pak v roce 1979, kdy jeho dílo vyšlo, se tomuto hodnocení neodpustitelně zpronevěřil. Spisovatel se v třinácti napůl beletristicky, napůl faktograficky zpracovaných příbězích snažil „ poodhalit oponu do zákulisí Mossadu “ . Přeloženo do srozumitelného jazyka šlo o další ze série pokusů vrhnout na Izrael další barely špíny, v tomto případě pokusem vnutit čtenářům falešný obraz o jeho zpravodajské službě. Borovička tuto knihu napsal zjevně na politickou objednávku a je vcelku lhostejné, zda uposlechl přímého pokynu některého z úředníků diktatury, anebo se konformně podřídil tehdejší nadekretované protiizraelské atmosféře. Bylo-li ale jeho záměrem zpochybnit profesionální kvality Mossadu, snížit hodnotu výzvědné činnosti Eliahu Cohena v Sýrii, záchranné operace v Entebbe nebo dopadení Eichmanna, o čemž není pochyb, pak v mém případě se jeho snaha ukázala nejen jako marná, ale i kontraproduktivní. Paradoxně právě tato kniha, oproštěná od protiizraelského balastu, mě ujistila o pravém opaku: že Mossad byl a zůstává excelentní tajnou službou, která se právem řadí k bezkonkurenční světové špičce.


Jestliže útok na izraelské sportovce na mnichovské olympiádě měl svoji „logiku“, byť vrcholně zvrácenou, pak to, co se stalo na půdě Valného shromáždění OSN v listopadu 1975, tedy označení sionismu jako formy rasismu a rasové diskriminace, nejenže se zcela míjelo s mým chápáním, ale především způsobilo, že jsem se cítil hluboce uražen. V tu chvíli nikoli pouze Izrael, jeho představitelé a činitelé sionistických organizací, ale rovněž já, neznámý a nejbezvýznamnější ze všech sionistů, jsem byl Spojenými národy ocejchován jako rasista. S něčím tak absurdním a ponižujícím jsem se tehdy ani později nedokázal smířit. Výsledkem byla naprostá ztráta prestiže OSN, k níž od přijetí potupné antisionistické rezoluce přistupuji s maximální nedůvěrou a pouze se zdvořilostní mírou respektu. Navíc Spojené národy tím, že v roce 1974 pozvaly Jásira Arafata, šéfa teroristické organizace, na svoji řečnickou tribunu, popřely důvody, kvůli kterým jsem k nim choval úctu. Ta pramenila ze skutečnosti, že to byly ony, kdo svým rozhodnutím spolupřispěl k ustavení Izraele, novodobého státu pro palestinské a diasporní Židy. Současně jsem ale nemohl přehlédnout fakt, že táž světová organizace nedokázala po přepadení nově vzniklého židovského státu nepřátelskými sousedy dostát vlastnímu závazku vůči němu. Tím byly podle mého přesvědčení předurčeny dva důležité aspekty blízkovýchodní politiky: povinnost Izraele spoléhat především na vlastní sílu a morální povinnost OSN respektovat takové hranice židovského státu, které byly bez její účinné pomoci vybojovány v obranné válce za nezávislost. Nikdy jsem neměl pochybnosti o tom, že kdyby Izrael nebyl v první válce s Araby úspěšný a byl zatlačen do mnohem menšího teritoria, než jaké mu přidělil plán OSN na rozdělení Palestiny, světová organizace by ve prospěch Židů, kromě bezzubých prohlášení, neudělala zhola nic. Koneckonců přijetí Izraele a později Jordánska do OSN správnost této úvahy přinejmenším nepřímo potvrzuje.



INFORMAČNÍ DIASPORA

V červnu 1977 jsem ukončil šest let studií a o tři měsíce později mě armáda povolala na základní vojenskou službu, což znamenalo být mezi zářím 1977 a stejným měsícem 1979 odkázán pouze na státem ovládané protiizraelské sdělovací prostředky. Přestože jsem měl v kasárnách možnost západní rozhlas čas od času potají sledovat, příležitostí bylo příliš málo na to, abych plně vychutnal zlomové okamžiky v izraelsko-egyptských vztazích, zejména historickou návštěvu prezidenta Sadata v Jeruzalémě, udělení Nobelovy mírové ceny Menachemu Beginovi a Anvaru Sadatovi a podepsání mírové smlouvy mezi oběma zeměmi. Stejně tak mi bylo během služby v armádě odepřeno zažít skvělý triumf v podobě izraelského vítězství na písničkové soutěži o Velkou cenu Eurovize v letech 1978 a 1979.

Dvouletá izolace od západních informačních pramenů mi umožnila poznat, jakou úroveň vědomostí o Izraeli mohou mít běžní Češi a Slováci, kteří takto žili dlouhá léta, mnozí podstatnou část života. Komunistická propaganda je krmila přežvýkanými informacemi, které chtě nechtě byli nuceni konzumovat. Byla to děsivá představa a snad jen zjištění, že představitelé a posluhovači režimu jsou částí veřejnosti hodnoceni jako lháři, mi vlévalo do mysli naději, že lidé si zachovají zdravý rozum a každodennímu protiizraelskému štvaní zcela nepodlehnout.


Pozdější ztráta Sinaje, smluvně dohodnutá v době, kdy jsem sloužil v československé armádě, mě upřímně mrzela a byl bych raději, kdyby poloostrov mohl zůstat pod izraelskou kontrolou. Ovšem zisk v podobě alespoň dílčího míru, zabezpečené západní negevské hranice a navázání diplomatických styků s donedávna nejnebezpečnějším nepřítelem židovského státu byla dobrá cena za to, že se místo, na němž byl izraelskému národu dán Zákon, vrátilo pod egyptskou svrchovanost. Kromě toho se začal naplňovat můj dlouholetý ideál, aby - symbolicky - na znamení vzájemného respektu byly na jednom stožáru umístěny vlajky Izraele a jeho arabských sousedů. Modrobílá zástava s šesticípou hvězdou a červenobíločerná vlajka se znakem, v průběhu let pozměňovaným(do roku 1984 žlutý sokol, od roku 1984 žlutý Saladinův orel), byly první, které měly oprávnění viset spolu. A já se často sám sebe ptal, který arabský stát se k nim přidá jako třetí, čtvrtý, pátý.


Lidská paměť bohužel někdy selže, a tak už nevím, kdy přesně se konala v sídle jedné protestantské církve v Karlových Varech soukromá přednáška o Izraeli. Bylo to někdy v 70. letech, jméno přednášejícího také odnesl čas a jediné, co si pamatuji, byl dobrý dojem z celé akce. Přítomní posluchači byli seznámeni se sionismem a osobností Theodora Herzla, se situací v Palestině mezi dvěma světovými válkami a s chronologií událostí v židovském státě po jeho vzniku až do období po říjnové válce 1973. Byl jsem mile překvapen, že vyslovené názory na blízkovýchodní krizi byly v zásadě shodné s mými, a tudíž v naprostém protikladu s komunistickou propagandou a oficiální linií československé zahraniční politiky. Po delší době jsem se cítil ve svém proizraelském postoji zásadním způsobem povzbuzen. Je pravda - nepočítám-li židovské anekdoty a podrobnosti o biblických soutěžích pořádaných v Izraeli -, že setkání nemohlo mít ambici mé tehdejší vědomosti příliš obohatit, zato mně se to v opačném směru podařilo . Přispěl jsem ke zlepšení dojmu z přednášky tím, že jsem překvapeným účastníkům představil svou kolekci pohlednic a obě barevné publikace o Izraeli.

Pokračování příště

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00