Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (5)

čtvrtek 21. srpen 2008 07:00

• Pátá část

____________________________________________________

Poslední dekáda totality



HLEDÁNÍ STRANICKÉ KOTVY

Při udržování niterného vztahu k Izraeli jsem se nemohl vyhnout otázce, komu bych dal hlas ve volbách do Knessetu, kdybych byl občanem židovského státu. Je to záležitost citlivá, protože obecné přátelství ke státu jako celku ustupuje do pozadí a většina sympatií se přesouvá na některé jeho subjekty. Vyrovnat jsem se musel s pochybnostmi, zda člověk, který tak jako já sympatizuje s Izraelem, si může takovouto diferenciaci dovolit. Dospěl jsem k závěru, že ano, protože to umožňuje samotná podstata demokracie.


Pokud se až dosud zdálo, že můj poměr k Izraeli byl založen výlučně na nekritickém romantismu, ba idealismu, pak je to pravda pouze do jisté míry. Už při studiu bulletinů Zpravodajská služba Israele z 60. let XX. století jsem narazil na první problém. Byly to kibucy. Ačkoliv jsem chápal jejich nezastupitelnou roli při osídlování Palestiny a rozuměl jejich historickému smyslu a poslání, vnitřně jsem cítil, že mně - individualistovi a člověku bytostně „nesocialistickému“ - by způsob života v nich zřejmě málo vyhovoval.

Druhým problémem, byť ne tak zásadním, byla skutečnost, že strana Mapaj, která si dlouhá léta udržovala pozici určující politické síly v Izraeli, náležela do levého stranického spektra, zatímco já odedávna tíhnu k pravici. Přestože jsem si vůdců Mapaje a později Strany práce vždy hluboce vážil, své volební favority jsem hledal jinde. Nedostatek podrobných informací o izraelských politických stranách a jejich programu však způsobil, že jsem musel tuto otázku nechat delší čas nevyřešenou. Po volebním vítězství Likudu v roce 1977 jsem pozorně sledoval vývoj událostí a následně shledal, že politika tohoto bloku i jeho samotní představitelé(Begin, Šamir, později Šaron a Netanjahu) mají mé sympatie a politickou podporu. Mimořádně mi imponovalo, že to byla reprezentace Likudu, kdo uzavřel mír s Egyptem. Ocenil jsem, že za pravicové vlády došlo k odvážnému rozhodnutí skvělou leteckou akcí zneškodnit irácké jaderné zařízení v Osiraku. Za vynikající úspěch premiéra Menachema Begina a ministra Ariela Šarona jsem považoval skutečnost, že se v roce 1982, v rámci operace Mír pro Galileu, podařilo odsunout Jásira Arafata a jeho teroristické gerily z Libanonu. Den, v němž šéf PLO zemi cedrů opustil, byl mým šťastným dnem, který mi přinesl úlevu a pocit zadostiučinění. Toto významné vítězství v dlouhodobé válce s arabským terorismem přispělo k tomu, že jsem se stal stoupencem Likudu. Stranu práce jsem ovšem nikdy nepřestal respektovat jako důstojného a úctyhodného politického soupeře.


Protože ale na demokratickou politiku nelze nahlížet jednostranně zaměřenou pravolevou optikou, musím uvést, že s činy jeruzalémských koaličních vlád, zejména pokud jde o klíčovou oblast vztahů s arabskými sousedy, jsem se vždy ztotožňoval a zcela je podporoval, bez ohledu na to, zda byl kabinet levicový, pravicový nebo vládla velká koalice. Časově toto konstatování platí pro období od vzniku státu až do okamžiku, kdy Jeruzalém začal navazovat oficiální kontakty s PLO. Ve vztahu k této organizaci, potažmo k palestinskému státu se mé názory blíží postojům Národní unie. Stejně tak musím přiznat, že ne vždy jsem bez výhrad souhlasil s názory Menachema Begina. Hodnotím-li například velký vnitroizraelský spor ze začátku 50. let XX. století, který se týkal přijetí či odmítnutí německých reparací, je mi bližší kladné Ben Gurionovo stanovisko než ostře negativní postoj vedení opozičního Herutu.



EUROVIZNÍ ANGAŽMÁ

V roce 1982 jsem začal porovnávat německé přenosy písničkové soutěže o Velkou cenu Eurovize s československými televizními záznamy. 27. ročník festivalu hostilo britské letovisko Harrogate. Grand Prix si 24. dubna odvezla do Spolkové republiky zpěvačka Nicole za interpretaci písne Ein Bisschen Frieden. Jako druhý nejlepší mezi osmnácti soutežícími skončil izraelský soutěžní příspěvek Hora. Československá televize uvedla záznam tohoto koncertu 21. května 1982. Domácí verzi by se nedalo nic vytknout nebýt toho, že v pořadu chyběla druhá nejúspěšnější skladba reprezentující pop music Státu Izrael. Abych zjistil příčinu jejího vyřazení, obrátil jsem se s písemným dotazem na příslušnou televizní redakci v Praze. Odpověď jejího pracovníka Jaroslava Eima byla datována 24. června 1982:


Je pravdou, že v pořadu chyběla jedna jediná píseň, a to píseň Izraele, která shodou okolností obsadila druhé místo v soutěži. Neodvysílání této písničky má velmi prostý důvod. Pořad byl nabírán po trase a bohužel zrovna, když byla na řadě píseň Izraele, byla na trase porucha. Tudíž vzhledem k technickým podmínkám jsme nemohli tuto písničku vysílat a musili jsme ji vystřihnout. Byla-li by porucha na jiném místě, odpadla by písnička jiná. To je pravý důvod neodvysílání izraelské písničky.


Vysvětlení jasné, prostě smůla. Nezbývalo než vyčkat, co se bude dít napřesrok.


Podle pravidel eurovizního festivalu se až na výjimky soutěží v zemi úřadujícího vítěze. Místem konání 28. ročníku se proto stal německý Mnichov. Velká cena putovala zásluhou Corinne Hermesové a písně Si la vie est cadeau do Lucemburska. Na druhou pozici se stejně jako v předchozím roce probojoval Izrael. Vycházející hvězda Ofra Hazza reprezentovala svoji zemi titulem Am Jisrael Chaj. Poselství textu nebylo možné přeslechnout: půl století od Hitlerova nástupu k moci bylo víc než symbolicky z německé půdy Němcům i světu připomenuto, že navzdory šílenému úsilí projektantů holocaustu židovský národ nepřestal existovat. Napjatě jsem čekal, jak se s tímto morálním odkazem vyrovná pražská televize.

Záznam mnichovského koncertu byl do vysílání zařazen 20. května 1983 a Ofra Hazza na obrazovce chyběla. Na moji otázku, proč byla izraelská píseň vystřižena tentokrát, odpověděl týž redaktor Eim, ale po roce docel jinak:


Máte pravdu, že v pořadu chyběla pouze píseň Izraele, která shodou okolností obsadila v soutěži druhé místo. Písničku jsme vypustili zcela záměrně. Neočekávejte totiž od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu.


Cenzurní zásahy z politických důvodů postihovaly izraelské eurovizní příspěvky i v dalších letech, přičemž na moji korespondenci k tomuto tématu přestala Československá televize reagovat. Nicméně v druhé polovině 80. let došlo v této věci k dalšímu pozoruhodnému vývoji. V březnu 1987 svedl los Davisova poháru do východočeského Hradce Králové tenisové týmy Československa a Izraele(za který hráli Mansdorf a Glückstein, přičemž izraelská reprezentace hostitelskou zemi k mé velké radosti porazila 3:2). Televizní diváci měli možnost sledovat výkony tenistů židovského státu ve třech dnech po dobu několika hodin a nezdálo se, že by jim to mohlo jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. Jako naprostá pošetilost se proto jevilo další případné vyřazování tříminutových izraelských písní z eurovizních záznamů. Jak ale ukázal následující rok, komunistická cenzura pošetilá byla.

Soutěžní přehlídka pro rok 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní Ne partez pas sans moi zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion, hájící barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Yardenu Araziovou a skladbu Ben Adam, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. V záznamu Československé televize vysílaném 29. května 1988 ovšem chyběla. Nezbývalo než obrátit se přímo na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.


V dopise datovaném 30. května 1988 jsem nejprve Jana Zelenku seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených pokud jde o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně televize referovala o izraelských tenistech, a pokračoval jsem následující argumentací:


a) Znamená-li odvysílání zhruba tříminutové izraelské písně v rámci mezinárodního festivalu propagaci izraelské politiky, proč se stejná propagace nepřičítá několikahodinovému přenosu izraelského tenisu v rámci mezinárodního turnaje?

b) Neznamená-li několikahodinový přenos izraelského tenisu propagaci izraelské politiky, pak nemůže být taková propagace přičítána ani vysílání tříminutové izraelské písně.

Přikloníme-li se k variantě „a“, nevyhneme se otázce, proč se Československo v Davis Cupu 1987 nezachovalo vůči soupeření s Izraelem stejně jako o rok později Indie(která odmítla nastoupit). Dáme-li přednost variantě „b“, nezbude než se ptát, jaký smysl má systematické vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů ? Nemohu se zbavit dojmu, že postoj televizní redakce vůči izraelské účasti na eurovizní Grand Prix je právě tak absurdní, jako by byl absurdní příkaz československým kameramanům, že na Davis Cupu v Hradci Králové se nesmí dostat do záběru žádný izraelský tenista.


Závěrem jsem televizního ředitele požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů. Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 zahrnovala obsáhlý výklad o postavení televize v komunistické společnosti a po něm následující klíčovou větu:


K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete(záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.


A tak už - či spíše až - napřesrok, sedm let od mého prvního dopisu, bylo divákům Českosloveské televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Hazza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se Derech ha´melech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji přednesla formace Gili and Gallit.


A mé pocity? Důvod ke spokojenosti jsem jistě měl, bujarému nadšení jsem ale nepropadl. Spíše jsem litoval ztracených příležitostí minulých let, kdy bezmezná lidská hloupost a fanatická nenávist záměrně bránila tomu, aby si televizní diváci v Československu mohli alespoň jednou za rok poslechnout jednu úspěšnou skladbu z pestré nabídky izraelské populární hudby.

Pokračování příště



Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00