1968: Už čtyři dekády

středa 20. srpen 2008 06:00

• Ano, tak dlouhý úsek uběhl v našich životech od okamžiku, kdy jsme se poprvé dozvěděli, že Československo bylo v noci na 21. srpen 1968 zákeřně a bez varování přepadeno těmi, od nichž by to jeho obyvatelé nikdy nečekali.

Dvě předchozí desetiletí byli lidé den co den přesvědčováni, že zlotřilí imperialisté v čele s USA mají agresivní choutky vůči „táboru míru a socialismu“ – až se v Praze objevily ruské tanky a obrátily hlavně proti všemu a všem. Proti míru, při každé příležitosti do omrzení farizejsky vzývanému, proti logice zdravého rozumu, proti společnosti, od níž si nárokovali, aby je bezmezně milovala. Brežněvovy tanky převálcovaly pokus o naději. Jistěže pokus předem odsouzený k nezdaru, i kdyby se v Moskvě rozhodli nejít cestou okupace „bratrského“ státu. Oni však užili brutální síly a my se už nikdy nedozvíme, jak by „pražské jaro“ pokračovalo, nebýt intervence, která navždy poznamenala vztah Čechů a Slováků k jakémukoli ruskému režimu, bez ohledu na to, jakou má podobu. Kreml úmyslným aktem násilí sám sebe vmanévroval do role viníka a tohoto cejchu se už nikdy nezbaví.


Srpen 68 spustil další z kaskády masivních exodů za svobodou, jež jsou od Bílé hory 1620 nedílnou součástí našich moderních dějin. Vždyť kolika lidí v Kanadě a USA, západní Evropě, Austrálii, Jižní Americe či Jihoafrické republice se tato slova týkají! V okamžiku, kdy moskevské vedení vydalo osudný rozkaz a okupační armády se daly do pohybu, začala se psát úvodní kapitola v  životopisech těch desetitisíců Čechoslováků, namnoze výkvětu národa, ale i prostých mužů a žen, kteří nebyli ochotni žít dále v režimu založeném na lži. Je to paradox doby: Brežněv sice přivedl na další dvě desetiletí „zbloudilou“ ovečku zpět do stáda poddajných lokajů, leč novým vládcům opět na slovo poslušné politické kolonie „pomohl“ tím, že velkou část jejích nejlepších mozků přiměl pracovat pro blaho společnosti ideologického nepřítele.


Právě v principu „přepadení přítele přítelem“ je zakódována absurdita a podlá rafinovanost 21. srpna. Potupná deportace vedoucích představitelů země do hlavního města okupační mocnosti byla jimi samotnými vnímána jinak, než jak by tomu bylo v případě Edvarda Beneše, kdyby nacisté přepadli celé Čechy ještě za doby jeho prezidentství, unesli ho do Berlína a tam na něm mámili souhlas s podrobením se Hitlerově vůli. V komunistickém chápaní světa je nenormální považováno za normální a naopak – proto i následný návrat k nenormálním poměrům v podmínkách okupace byl v propagandistické terminologii komunistů nazýván normalizací.


Této nenormální normalizaci předcházelo něco, co natrvalo otřáslo mou důvěrou dvanáctiletého chlapce k osobnostem pražského jara, jehož zvláštní, svobodnější atmosféru jsem pocítil už jako dítě, které teprve bralo rozum. Vlastně už nešlo o Dubčeka a spol., ale o cosi podstatně závažnějšího. Prožíval jsem tehdy zvláštní období: škola mě vedla k víře v socialismus, rodiče k víře v Boha a rodící se zkušenost k sympatiím ke kapitalismu. Netrvalo dlouho a v mém nitru zakotvilo to druhé a třetí, tedy socialismus NE, Bůh a kapitalismus ANO. Podstatný vliv na to, proč jsem se v dospělosti stal antikomunistou a stoupencem konzervativní pravice, mělo rozčarování dítěte, které zažilo okupaci 1968, která jinak než okupace pojímána a pojmenována být nemohla – a náhle, doslova přes noc, se z ní stala bratrská pomoc. S něčím takovým se moje logika bezelstného jinocha nedokázala smířit. Tehdy zapustily mé první kořínky v onom zvláštním světě zvaném vnitřní emigrace.


Čím vlastně pražské jaro bylo? Cestou k demokracii západního typu? Nikoli. Komunisté nemohli překročit svůj stín a vzdát se toho nejcennějšího co měli - mocenského monopolu. Šlo tedy o vnitrostranický zápas o podobu režimu: ani jedno křídlo se nehodlalo vzdát socialismu jako společenského systému, nikdo z  protagonistů Pražského jara majících relevantní moc neuvažoval ani o zavedení svobodné soutěže politických stran(ve stylu padni komu padni), ani o vystoupení z Varšavského paktu, tím méně o vstupu do NATO. Dubčekovci prosazovali toliko větší či menší(sami nevěděli, kam až lze zajít) kosmetické úpravy. Vše v rámci socialismu, vše pod vedením KSČ, vše v rámci setrvání v sovětském bloku. Není pochyb o tom, že kdyby nebylo 21. srpna a věci se začaly vymykat kontrole, např. kdyby hrozila ztráta mocenské pozice KSČ, sami by se stali hrobaři změn, které iniciovali. A tak jako měl liberální režim v Titově Jugoslávii politické vězně, bezpochyby bychom je časem nalezli i v žalářích Dubčekova režimu „socialismu s lidskou tváří“.


Důvod je nasnadě: komunisté si byli velice dobře vědomi, že nesmí překročit vlastní stín. Když nazrál čas a jeden z nich to udělal, říše, v jejímž čele stál, se zhroutila. Jmenoval se Michail Gorbačov.



Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00