Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (6)

pátek 22. srpen 2008 07:00

Šestá část


MAPY  V  JEHLIČÍ

Psal se květen 1984 a mě armáda povolala na třítýdenní vojenské cvičení. Ze základny v Plzni odjela naše jednotka kamsi na jih Čech. V lesích jsme postavili stany, ukotvili antény a navazovali nejen rádiová spojení, ale také přechodná přátelství s lidmi stejného údělu, s nimiž jsme se nikdy předtím, a namnoze ani potom, neviděli. Slovo dalo slovo a já se po několika dnech dal do hovoru s kolegou v uniformě. Nevím už odkud byl a jak se jmenoval, jen si pamatuji, že jsme debatovali o všem možném, až přišla řeč na blízkovýchodní situaci. Mladý muž, když zjistil, že mám k tématu co říci, zahořel zvědavostí dozvědět se něco, co dosud nikdy neslyšel. Výklad o arabsko-izraelských válkách se ale neobejde bez ukázek na mapách, enomže kde je mezi stromy ve vojenském prostoru vzít? A protože po ruce nebyl ani dostatek papíru, uchýlili jsme se ve volné chvíli do smrkového porostu, kde bylo možné kreslit do spadaného jehličí. Na dlouhé minuty jsme se na časové ose vrátili nejprve o několik tisíciletí, a pak o desítky let zpět. Stručně jsme probrali starověké dějny Izraele a podrobně se věnovali vývoji moderního židovského státu. Nechybělo pojednání o smyslu a poslání sionismu, ani o okolnostech vzniku demokratického Izraele. Se zanícením jsem hovořil o arabsko-izraelských válkách a kouskem větve zobrazoval na vysušené zemi jejich teritoriální důsledky. Arabské odmítnutí rezoluce OSN o rozdělení Palestiny, přepadení mladého státu sotva několik hodin po jeho ustavení, připojení Judeje a Samaří k Zajordánsku, problematika uprchlíků, zázrak v podobě unikátní absorbce statisíců navrátilců v nové vlasti, smysl sinajského tažení v roce 1956, pravé důvody vypuknutí šestidenní války, osvobození východního Jeruzaléma, bezpečné hranice a uznání práva Izraele na existenci jako podmínka pro trvalé narovnání v oblasti, negativní postoj ke zřízení dalšího státu pro palestinské Araby, příčiny a výsledky operace Mír pro Galileu - to byla hlavní témata, kterých jsme se stačili dotknout. Ono májové dopoledne, uprostřed ležení jedné z armád vojenského paktu Říše zla, jsme kolem sebe vytvořili oázu svobody, z níž tryskala slova pravdy o Izraeli tak, jak jsem byl schopen je přednést podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mladý voják v záloze byl pozorným posluchačem a já dnes vím, že to byla ojedinělá zkušenost. Už nikdy s nikým jsem o Erec Jisrael nehovořil za tak podivuhodných okolností.



NOVÉ KNIHY, STARÉ LŽI

Po skončení protiteroristické operace Mír pro Galileu komunističtí propagandisté v Československu usoudili, že nadešel čas pro vydání další antiizraelské publikace. V průběhu roku 1982 se na knižních pultech objevilo pomyslné pokračování pamfletu Konflikt na Středním východě. Autorská dvojice byla stejná, Mádr - Jelínek, stejné byly i způsoby manipulace: lži, polopravdy, dezinformace, z kontextu vytržené citáty a překrucování historických skutečností. Pouze název byl jiný. Stopami tragédie se jmenovala kniha, o které její autoři tvrdili, že „chce přispět k prohloubení pravdivého poznání a znalostí o vývoji v jedné z politicky nejrozervanějších oblastí světa “ . Jak si oba pánové obsah pojmu pravda představují, jsem se mohl přesvědčit hned v úvodní kapitole. O přepadení Izraele po vyhlášení jeho nezávislosti píší jako o „oprávněné intervenci arabských sil“. Ty údajně „vstoupily pouze do té části Palestiny, kterou rezoluce Valného shromáždění OSN vyhradila pro arabský stát“. Tvrzení, že Izrael byl napaden je podle autorů lživý sionistický mýtus. Podle jejich zvráceného výkladu dějin se „útočník(Izrael) vydával za napadeného a napadený(palestinští Arabové) spolu s těmi, kteří mu přišli na pomoc(intervenční arabské armády), za útočníka“. Tato argumentační ekvilibristika končí tvrzením, že „napadena byla pouze izraelská expanze za hranicemi židovského státu“. Jak patrno, takovýto postoj si v ničem nezadal s nejšovinističtějšími názory nejzavilejších nepřátel izraelského státu a jeho existence, jakými byli někdejší šéf PLO Ahmad Šukajrí a autoritativní vládce Egypta Gamál A. Násir. Nepřekvapí proto, že v kapitole o palestinských (teroristických)organizacích Mádr s Jelínkem zlehčují Šukajrího představy o etnické čistce Židů, kteří se do Izraele vrátili z diaspory, jakož i Násirův koncept totální války. Ve stejném duchu je líčen i klíčový moment válečných událostí roku 1982, odchod palestinských geril z libanonského sousedství Izraele, což jsem vždy chápal jako nesporný úspěch. Autoři pamfletu se v rozporu se skutečností nestyděli tvrdit, že „palestinské jednotky odjížděly neporaženy, s hrdě vztyčenou hlavou, jako morální, ale i vojenští vítězové z první bitvy izraelských válek vůči Arabům, kterou izraelská armáda nevyhrála“. Nemýlím-li se, v duchu stejné logiky hodnotila nacistická propaganda „úspěchy“ wehrmachtu ustupujícího pod náporem Rudé armády od Stalingradu v roce 1943.


Uprostřed temné noci zatažené černými mraky může i nepatrný plamínek plnit důležitou funkci majáku, který upozorní, kudy vede správný a bezpečný směr. Kouzlem nechtěného plnily tuto roli v této zcela bezcenné publikaci ojedinělé citáty izraelských představitelů, původně otištěné ke zcela opačným propagandistickým účelům. Za všechny připomenu větu z Ben Gurionova díla Izrael: Léta výzvy: „ ... přijali jsme rozhodnutí OSN(o rozdělení Palestiny), ale nikdo neprohlásil, zda OSN podpoří své rozhodnutí, když budeme napadeni, nebo intervenovat v případě, když nás naši sousedé napadnou a my je porazíme.“ Jasné vyjádření hodné génia mělo tak povzbudivý účinek na mé proizraelské smýšlení, že mě mnohokrát žertem napadlo, kdyby Mádr s Jelínkem tušili, jak mi byla jejich příručka nenávisti k sionismu užitečná, byli by ve výběru citátů vůdců Izraele obezřetnější.


Když oba autoři popisovali události v Dejr Jásínu, kde 9. dubna 1948 provedly vojenské formace organizací Irgun Cvai Leumi a Lechi kontroverzní vyčišťovací operaci, neváhali vypůjčit si podpůrný citát z knihy Ó, Jeruzaléme!(vyšla v USA v roce 1972, autoři Larry Collins a Dominique LaPierre). Publikace nebyla v té době v Československu dostupná, čehož komunističtí pisatelé rafinovaně zneužili a sami se tak - byť s odstupem více než deseti let - usvědčili z neobjektivity. Ve své antisionistické horlivosti totiž „zapomněli“ uvést to, co v knize Ó, Jeruzaléme!, která vyšla v České republice v roce 1993, nechybělo. Totiž, že Židovská agentura masakr odsoudila, David Ben Gurion poslal soustrastný telegram zajordánskému králi a jeruzalémský vrchní rabín všechny, kdo se útoku na Dejr Jásín zúčastnili, veřejně proklel. Místo toho se Mádr s Jelínkem snažili čtenářům vsugerovat urážlivou lež, když případ prezentovali jako důkaz zločinnosti sionismu jako celku.


Dalším spisovatelem, který by měl stanout na pomyslném morálním pranýři, je Josef Šebesta. Také tento „fundovaný znalec historického a politického vývoje zemí Blízkého východu“(citát z přebalu knihy, o které je v této pasáži řeč) se stal druhou profesí demagogem neváhajícím pošpinit Izrael a sionismus neuvěřitelným množstvím pomluv. Jeho dílo V zemi zaslíbené? vyšlo v roce 1986. Samotný otazník v titulu publikace vypadal zlověstně a mé obavy se při její četbě plně potvrdily. Důležitá nebyla pro účely propagandy patřičně upravená dějová linie příběhu, pojednávajícího o životních osudech židovského páru, kterému se za druhé světové války podařilo dostat z Evropy do Palestiny. Ta posloužila pouze jako odrazový můstek pro ty části knihy, které měly vytvořit ve čtenáři takový obraz o Izraeli, jeho politice a politicích, jakož i o sionistickém hnutí, který měl být v souladu s tehdejší oficiální ideologickou linií nadekretovanou kremelskými propagandisty jejich československým nohsledům. Stačilo knihou jen letmo zalistovat a bylo jasné, o co Šebestovi jde. Ačkoliv to bylo už patnáct let pasé, spisovateli stále leželo v žaludku, že v období tzv. pražského jara 1968 byla řada intelektuálů, spisovatelů, umělců a veřejných činitelů příznivě nakloněna židovskému státu.


Za jeden z největších „zločinů“ československých sionistů a jejich sympatizantů považoval zorganizování podpisové kampaně za navázání diplomatických styků s Izraelem v roce 1968. Jako stoupenec ruské intervence z 21. srpna 1968 neváhal napsat, že „ze všech kontrarevolučních(rozuměj: proreformních) skupin byli sionisté první, kdo napadli oficiální vládní politiku“. Přitom snaha o normalizaci diplomatických vztahů s izraelským státem i kritika oficiální komunistické politiky nutně slouží jejím protagonistům ke cti - tedy alespoň v očích každého, kdo vyznává hodnoty, na nichž je založena svobodná demokratická společnost.


To ovšem není Šebestův případ, on patří do zcela jiné kategorie. Vždyť hrdinné obránce pevnosti Masada označuje jako „židovské fanatiky“, Eichmannovu převezení z Argentiny a spravedlivému odsouzení v Jeruzalémě přikládá jediný význam: „zbavit se nebezpečného svědka, který věděl víc, než bylo únosné“ a bezprecedentní návštěvu prezidenta Sadata v Jeruzalémě, jejímž konečným cílem byl egyptsko-izraelský mír, pokládá za „dovršení zrady“( palestinských Arabů a arabské věci vůbec).


Nicméně vydání knihy V zemi zaslíbené? bylo v jednom ohledu výjimečné, protože se podařilo jejího autora úředně označit za lháře a soudní cestou ho přimět k veřejné omluvě. Zásluhu na tom má Erich Kulka, jehož hlas jsem v té době znal z poslechu rozhlasu jako spolupracovníka Svobodné Evropy; jeho telefonáty z Jeruzaléma o aktuálním dění v Izraeli byly sotva něčím nahraditelné. Šebesta tohoto muže ve svém protisionistickém hanopise označil jako konfidenta nacistické tajné policie, „který byl podle potřeb gestapa zatýkán a opět propouštěn na svobodu“. Erich Kulka na tuto lež zareagoval v kontextu atmosféry tehdejší doby neobvyklým, leč jediným možným způsobem. U pražského soudu podal v září 1987 žalobu na ochranu osobnosti proti autorovi, nakladatelství, které knihu vydalo, a odpovědné redaktorce Monice Kaslové. Proces se táhl dva roky, já jsem informace o jeho průběhu sledoval s mimořádnou pozorností ve vysílání západního rozhlasu a s obrovskou úlevou a pocitem zasloužené satisfakce jsem si 25. září 1989 zapsal do osobního diáře stručné sdělení:


Erich Kulka soudní spor vyhrál! Nakladatelství Melantrich se mu musí do 15 dnů omluvit v deníku Svobodné slovo. Finanční odškodnění a zničení zbylých výtisků bylo zamítnuto, ale ředitel nakladatelství dal knihu už 18. dubna 1988 z prodeje stáhnout.



Je pozoruhodné, a zřejmě i příznačné, že omluvu Erichu Kulkovi jsem v deníku Svobodné slovo zaznamenal až po pádu komunistického režimu, 30. ledna 1990. Novinový výstřižek mám dodnes schovaný jako důkaz, že součástí Šebestova antisionistického argumentačního arzenálu byly nestoudné výmysly. Lituji však toho, že autor usvědčený ze lži se nemusel omluvit také všem slušným lidem za to, že svůj literární talent a znalosti o Blízkém východě dal vědomě do služeb zločinné ideologie s jediným cílem: přilít víc oleje do ohně režimem pěstované nenávisti vůči Izraeli a sionistickému hnutí.


Ve svém protiizraelském tažení neváhala československá propaganda ochotně sáhnout po západních publikacích. Jednou z nich byla kniha Alfreda M. Lilienthala The Zionist Connection, která vyšla v New Yorku v roce 1978 a o jedenáct let později, na samém sklonku komunistické éry, v Praze v českém překladu pod názvem Sionismus. Přestože autor jako bytostný nepřítel sionismu nikterak nezaostal za pracemi svých českých kolegů, jistý rozdíl v jeho přístupu patrný byl. Lilienthal jako člověk uvyklý na pravidla hry platná na Západě zachoval ve svém díle alespoň základní míru objektivity. Když popisoval události v Dejr Jásínu, nepovažoval za možné udělat to, k čemu se uchýlili komunističtí propagandisté, totiž zamlčet Ben Gurionovu omluvu adresovanou králi Abdalláhovi, odmítnutí akce Židovskou agenturou a prokletí(v jeho pojetí exkomunikace) účastníků útoku jeruzalémským vrchním rabínem. Stejně tak v doslovu pro české čtenáře mu nečinil problém přiznat fakt, že Ariel Šaron vyhrál soudní spor s americkým časopisem Time. Ten Šarona v rozporu se skutečným stavem věcí označil za osobu, která přímo vyprovokovala masakr v libanonsko-palestinských táborech Sabra a Šatila. Tyto a řada podobných „detailů“ způsobily, že také tato kniha byla v mých očích z hlediska svého původního poslání kontraproduktivní. Navzdory nezastíranému antisionismu, který mně, člověka skálopevně přesvědčeného o správnosti sionistické myšlenky, nemohl ani v nejmenším ovlivnit, jsem z ní mohl načerpat fakta, jinde uvnitř železné opony nedostupná.


Kniha Sionismus měla ještě jeden pozoruhodný účinek. Se zpětnou platností, už v období postkomunistické svobody, potvrdila oprávněnost mé apriorní nedůvěry vůči českým arabistům a znalcům islámu, pokud jde o jejich názory jak na blízkovýchodní problematiku, tak na muslimské náboženství jako takové. Předmluvu k českému překladu Lilienthalovy publikace totiž napsal renomovaný arabista Miloš Mendl, který je čas od času zván do sdělovacích prostředků jako expert na arabský svět a otázky arabsko-izraelských vztahů. Má nedůvěra vůči Miloši Mendelovi pramení z toho, co ve zmíněné předmluvě napsal. Podle jeho názoru - těžko soudit, zda pouze tehdejšího nebo i současného - je část židovské pospolitosti v Izraeli „zmanipulována politickými centry židovské buržoazie“ a uskutečňuje „nepřirozený plán osidlování oblastí někdejší historické Palestiny“. Mendel tvrdí, že židovská buržoazie vyvíjí úpornou snahu „uvést v život nereálnou ideu židovského národa“, dokonce jde tak daleko, že neváhá srovnávat podle něj údajná historická práva sionistů s nacistickou geopolitickou koncepcí. Ve svém antisionistickém výlevu se neopomněl zaštítit Leninem, duchovním otcem a zakladatelem komunistické politiky vyhlazování takzvaných třídních nepřátel, když se připojil k jeho tezi, že „neudržitelná je zejména myšlenka zvláštního židovského národa, neboť je nevědecká a reakční v politickém slova smyslu“. Další pozoruhodná věta arabisty Mendela, že „rasová podstata sionismu se vykrystalizovala zejména poté, co se sionistům podařilo vytvořit Stát Izrael“ nepotřebuje dalšího komentáře.


Nevím, zda se Miloš Mendel po pádu komunismu za podobné výroky, kterými se ochotně postavil do dlouhé řady těch, kdo před sametovou revolucí na politickou objednávku lživě osočovali sionistické hnutí a židovský stát, veřejně omluvil. Přesto je v českých zemích považován za jednoho z odborníků na Blízký východ, přičemž bezpochyby předpokládá , že jeho názory budou respektovány a brány jako relevantní příspěvěk do diskuse o řešení složitých otázek arabsko-izraelských vztahů. Ve světle toho, co napsal v předmluvě k Lilienthalově Sionismu postrádá ovšem podobný předpoklad to nejpodstatnější: morální nárok.


I když drtivá většina zkušenosti s literaturou osmé dekády XX. století byla v souladu s jejím duchem tristní, vyskytly se i pozitivní momenty. Například v karlovarském antikvariátu jsem objevil dvousvazkovou publikaci Politické dějiny světa v datech. Přestože vyšla v roce 1980 a ideologicky byla poplatná komunistickému pohledu na mezinárodní události, obsahovala některé důležité faktografické údaje. Informace otištěné v části věnované událostem na Blízkém východě na přelomu 40. a 50. let měly zásadní vliv na dotvoření mého názoru, že státem palestinských Arabů je vlastně Jordánsko.


Ještě větší překvapení na mě čekalo v létě 1989 v Budapešti. V prodejním stánku tamního Východního nádraží jsem objevil obrázkovou knihu Israel(vyšla o dva roky dříve v Colour Library Books Ltd. v anglickém Guildfordu). Kromě obvyklých turisticky zajímavých snímků Jeuzaléma, Tel Avivu, Haify, Mrtvého moře a dalších míst nabízela publikace fotografie památníku šestidenní války nebo hrobu Davida Ben Guriona a jeho ženy. Z pohledu návštěvníka z Československa něco nevídaného. Maďaři byli ale koncem 80. let ve vztahu k Izraeli o poznání vstřícnější a jejich režim byl poněkud liberálnější. (Na důkaz tohoto tvrzení uvádím epizodu ze srpna 1980, kdy jsem byl československou tajnou policií vyšetřován kvůli svým nezávislým aktivitám v oblasti poslechu zahraničního rozhlasu. Bylo to právě Maďarsko, které jsem vyšetřujícímu důstojníkovi uvedl jako příklad komunistické země, v níž aktivity, o které se v Československu zajímá StB, existují oficiálně bez jakýchkoli problémů. V Maďarsku už v době totality fungoval mezinárodní klub rozhlasových posluchačů a Rádio Budapešť vysílalo zvláštní programy pro zájemce o DX-ing, což je hobby sdružující zájemce o dálkový příjem rozhlasu a televize.)

Pokračování příště

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00