Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (7)

sobota 23. srpen 2008 07:00

• Sedmá část


POPRVÉ VEŘEJNĚ

Nekompromisní politika amerického prezidenta Ronalda Reagana vůči sovětské Říši zla přiměla Kreml postavit do čela komunistického impéria Michaila Gorbačova s jeho reformním programem známým jako perestrojka a glasnosť. Ačkoli se jednalo o pokus reformovat nereformovatelný systém, pozitivní na celém experimentu bylo částečné uvolnění atmosféry, a to nejen v samotném Rusku, ale i v jeho politických koloniích.


V Československu se to mimo jiné projevilo tak, že noviny komunistické strany Rudé právo pořádaly čas od času takzvané tiskové konference na dálku, při nichž politici nebo režimní žurnalisté odpovídali na otázky občanů. Když se v roce 1986 tato tisková konference „na dálku“ konala s ministrem zahraničních věcí pražské vlády Bohuslavem Chňoupkem, zaslal jsem redakci Rudého práva následující čtyři dotazy.


První: V roce 1949 skončila první arabsko-izraelská válka podepsáním příměří mezi Izraelem a sousedními válčícími arabskými státy. Došlo k vytyčení hranic, ve kterých byl židovský stát mezinárodně uznán. Valné shromáždění Organizace spojených národů dne 29. listopadu 1947 sice rozhodlo, že na území Palestiny má vzniknout také nezávislý arabský stát, ten však ustaven nebyl, protože události, jež následovaly, nabraly poněkud jinou orientaci: 22. září 1948 byla v Gaze vyhlášena palestinská vláda(podporovaná Egyptem), 1. prosince 1948 jiná(prozajordánská) skupina palestinských představitelů provolala v Jerichu zajordánského monarchu palestinským králem a v témže měsíci zajordánský parlament připojil území na západním břehu Jordánu k Zajordánsku, čímž prakticky vznikl zajordánsko-palestinský stát nazvaný Jordánské hášimovské království. 1. dubna 1949 bylo dohodnuto zrušení palestinské vlády v Gaze, 3. května 1949 vstoupili do jordánské vlády palestinští ministři a po volbách ze dne 11. dubna 1950 za účasti zajordánského i předjordánského obyvatelstva byla zformována vláda s polovinou palestinských ministrů. Navíc bylo Jordánsko přijato 14. prosince 1955 za člena Organizace spojených národů a 11. dubna 1964 s ním Československo navázalo diplomatické styky.

Na základě všech těchto skutečností zní otázka číslo 1 takto: Jaký je názor československé vlády, bez ohledu na současnou izraelskou vojenskou správu na části jordánského území, na stanovisko, že Palestinci svůj stát vlastně už mají, protože se dobrovolně rozhodli v roce 1948 a také později roku 1950 nezřizovat na západním břehu Jordánu nezávislý palestinský stát, ale naopak připojit toto území k tehdejšímu Zajordánsku, čímž vznikl zajordánsko-palestinský státní útvar Jordánsko?


Druhý: Na prvním zasedání Palestinského národního kongresu ve východním Jeruzalémě v roce 1964 byla založena Organizace pro osvobození Palestiny. V přijatém Palestinském národním paktu se hovoří o „osvobození Palestiny“, o tom, že „Palestina je arabskou vlastí“ , je odmítnuto rozdělení Palestiny na dva státy a existence židovského státu je označena jako nezákonná. Letos v únoru(1986) předseda výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat veřejně odmítl přijmout rezoluci Rady bezpečnosti Organizace spojených národů číslo 242/1967, která mimo jiné uznává právo izraelského státu na existenci.

     

Z těchto faktů vychází otázka číslo 2: Jak nahlíží československá vláda na ty postoje představitelů Organizace pro osvobození Palestiny, které odmítají uznat existenci izraelského státu a prosazují vznik nového nezávislého útvaru na celém území někdejšího britského mandátu Palestina, což by prakticky znamenalo lividaci židovského státu?


Třetí: 10. června 1967, v důsledku třetí arabsko-izraelské války, přerušilo Československo s Izraelem diplomatické styky. Ke stejnému kroku se tehdy rozhodla přistoupit většina evropských socialistických zemí. V poslední době jsme nicméně svědky určitých kontaktů mezi některými východoevropskými zeměmi a židovským státem, jde např. o konzulární jednání mezi Sovětským svazem a Izraelem nebo o rozhovory o výměně nižší formy zastupitelství mezi Polskem a Izraelem a Maďarskem a Izraelem.


Tyto kontakty se staly podkladem pro otázku číslo 3: Plánuje československá vláda navázat v blízké budoucnosti s Izraelem nějakou formu vzájemných vztahů a jaké podmínky si kladou obě strany k uzavření dohody o obnově plných diplomatických styků?


Čtvrtý: V současné době je vyvíjeno zvýšené úsilí docílit vyřešení blízkovýchodní krize prostřednictvím mezinárodní konference. Vedle toho již existuje jedna mírová smlouva, uzavřená mezi Egyptem a Izraelem, podepsaná na základě separátních jednání.


Otázka číslo 4: Jaké zásadní rozdíly spatřuje československá vláda mezi koncepcí prosazující separátní arabsko-izraelská jednání a koncepcí preferující mezinárodní konferenci o řešení situace na Blízkém východě?


Organizátoři tiskové konference si tématicky vybrali otázku číslo 3, kterou navíc přeformulovali k nepoznání. Spolu s odpovědí byla v Rudém právu publikována 15. listopadu 1986. Přestože názor ministra Chňoupka nic nového nepřinesl, politik pouze opakoval známá klišé, za důležité jsem považoval, že v nejčtenějších československých novinách byla abnormalita v podobě neexistujících diplomatických styků lhostejné a jednostranně informované veřejnosti, jakož i početné čtenářské obci komunistů, znovu připomenuta.


O necelého půl roku později se konala obdobná akce, tentokrát se zpravodaji a redaktory ruského komunistického deníku Pravda a s jejich kolegy z pražského Rudého práva. Tématem byla současná politika Sovětského svazu.


Také v tomto kole tiskové konference „na dálku“ se mé otázky týkaly Izraele. Byly dvě a měly následující znění:


1. Letos v červnu(1987) uplyne dvacet let od přerušení diplomatických styků mezi Sovětským svazem s Státem Izrael. Zajímalo by mě, jak může nové myšlení v sovětské zahraniční politice přispět k znovuobnovení těchto styků


2. Mezi státy, které poskytly Sovětskému svazu pomoc po černobylské havárii, byl také Izrael. Jak je v Sovětském svazu hodnocena tato ojedinělá spolupráce mezi sovětským a židovským státem?


V tomto případě si pořadatelé konference vybrali moji otázku číslo 1, kterou - překvapivě beze změn - přineslo Rudé právo 2. dubna 1987. A také tentokrát bylo motivací pro mé angažmá zveřejnění otázky, protože o obsahu odpovědi jsem si žádné iluze nedělal.





POZITIVNÍ ZÁBLESKY

Nezaznamenal jsem jich koncem osmdesátých let mnoho, o to byly ale vzácnější. Jeden z prvních mě překvapil 28. března 1987 ve vysílání rozhlasové stanice Hvězda. Té stanice, která patřila mezi hlavní hlásné trouby protiizraelské propagandy. Tentokrát moderátor odpolední relace uvedl, že okroužkované mládě orla královského z východního Slovenska bylo odchyceno izraelskými ornitology v negevské poušti.

Za jiných okolností by to byla odborná zpráva nemající žádný politický podtext. Ovšem ve sdělovacím prostředku komunistického Československa zněla jako balzám: žádné protiizraelské štvaní, žádné stereotypní a bezobsažné fráze o agresi, pošlapávání palestinských práv, expanzionismu a genocidě. Pouze objektivní sdělení, ze kterého bylo možné dovodit, že i v židovském státě žijí normální lidé zajímající se o přírodu, o zvířectvo, o ptáky ...


Další ojedinělou ukázku pozitivního informování o Izraeli jsem nalezl v roce 1989 ve 26. čísle časopisu Mladý svět. Článek Varující památník pojednával o komplexu Jad Vašem. Napsán byl objektivně bez sebemenšího náznaku antiizraelské propagandy, což mě přimělo k tomu, abych šéfredaktorce časopisu Olze Čermákové napsal 26. června 1989 děkovný dopis tohoto znění:


Článek není významný jen svým obsahem, koneckonců řada lidí zajímajících se o moderní židovský stát o existenci památníku Jad Vašem nepochybně ví, ale především tím, že je to v českém tisku jeden z prvních pozitivních příspěvků týkajících se Státu Izrael po dvaceti letech. Jako upřímný přítel Izraele cítím povinnost jeho autorovi Vaším prostřednictvím poděkovat. Jsem přesvědčen o tom, že ačkoli lze mít na arabsko-izraelskou krizi rozdílné názory, je možné přinášet o mnohých skutečnostech ze života židovského státu pozitivní informace, pro české čtenáře nikoli nezajímavé. Navíc po dvou desetiletích oficiální ideologií motivovaného jednostranného informování o Izraeli se naskýtá šance psát o něm takřečeno z dosud tabuizovaného pohledu. Myslím si, že Stát Izrael má Mladému světu(a nejen jemu) co nabídnout a byla by škoda toho nevyužít jenom proto, že v roce 1967 kdesi kdosi rozhodl, aby se Československo postavilo po červnové válce na stranu Arabů.

Chci věřit, že článek Varující památník nebyl posledním svého druhu, ale že se po čase v Mladém světě objeví série obdobných. Loučím se pozdravem vyrytým na terezínském památníku židovským obětem německých nacionálně socialistických katanů: Mír, mír, dalekému i blízkému ...


Třetím pozitivním zábleskem v temné éře komunismu, který je uložen v mém soukromém archivu, je článek Poprava plukovníka Higginse. Vyšel v deníku Mladá fronta 2. srpna 1989 a jeho autor Milan Vodička v něm uvedl na svoji dobu nezvykle odvážné konstatování. Když komentoval kauzu teroristy šajcha Abdala Karima Ubajda, neopomněl uvést, že amerického podplukovníka Williama Higginse „zabili šíitští fundamentalisté sami, z vlastního rozhodnutí a jedině oni za něj nesou zodpovědnost.“ V protiizraelské atmosféře měla takto vyjádřená banální pravda nesmírnou cenu - opět především proto, že se jednalo o jev výjimečný. Rovněž na tento článek jsem zareagoval, a to dopisem šéfredaktorce Mladé fronty Miroslavě Moučkové ze dne 8. srpna 1989:


Snad více než kdo jiný v této zemi citlivě reaguji na každou informaci, která se mi dostane do ruky a odlišuje se od tradičního antiizraelského schématu. Takový byl i komentář Milana Vodičky.

Přesto, že se všemi jeho vývody se nemohu ztotožnit, vysoce oceňuji, že autor vyzdvihl skutečnost, na kterou se zapomíná a která se neobjevila ani v oficiálním stanovisku československého ministerstva zahraničních věcí k situaci v Libanonu. Jde o konstatování, že „Higginse zabili šíitští fundamentalisté sami, z vlastního rozhodnutí a jedině oni za něj nesou zodpovědnost“. Velice si cením toho, že Váš list zřetelným způsobem poukázal na tento důležitý aspekt současných událostí souvisejících s krizí kolem rukojmích v Libanonu.

K záležitosti s únosy rukojmích chci ještě uvést, že nemohu souhlasit s tvrzením, podle kterého mezi akce šíitských či jiných arabských teroristů a akcí Izraele vůči šajchu Ubajdovi lze klást rovnítko. Soudím, že zatímco W. Higgins, J. Cicippio, další západní občané a tři vojáci Obranného vojska Izraele byli vskutku uneseni, v případě A. K. Ubajda se nejedná o únos, nýbrž o zajištění v rámci operace mající za cíl osvobození výše uvedených rukojmí. Navíc si myslím, že pan šéfterorista Ubajd by měl být nejen zajištěn, ale zatčen a souzen jako organizátor nebezpečných trestných činů. Pokud bude vyměněn za rukojmí, může hovořit o štěstí, protože takový člověk, to je šéf organizované skupiny únosců lidí, by se v žádné civilizované společnosti neměl pohybovat na svobodě. Lze sice namítnout, že Izrael není kompetentní ho soudit, zejména neprokáže-li se jeho účast na únosu vojáků Obranného vojska Izraele, současně se ale vnucuje otázka kdo, s ohledem na chaos v Libanonu, by to měl učinit. ... Označíme-li Hizballáh za teroristickou organizaci a současně Izrael za stát praktikující takzvaný státní terorismus, je to totéž, jako kdybychom na stejnou úroveň postavili německé nacionálněsocialistické pohlaváry, kteří byli v Norimberku 1946 odsouzeni k trestu smrti, a ty, kdo je k nejvyššímu trestu odsoudili. Unesení nevinných a zajištění organizátora únosů přece není a nemůže být jedno a totéž, ať už jsou si vnější znaky jakkoli podobné. Jde přece o víc než jen o tyto vnější znaky.

Izrael je, zdá se, jedinou zemí, která proti mezinárodnímu terorismu aktivně a systematicky bojuje. Je politováníhodné a pro mě zcela nepochopitelné, že svět nejenže se v tomto boji za Izrael nepostaví(vždyť potenciálně se může stát obětí teroristů kdokoli, je to věc celosvětového zájmu), ale dokonce ho za jeho principiální postoj urážlivě označuje také jako teroristu. Větší absurditu nám toto století může jen stěží poskytnout.


S odstupem času je těžké hodnotit, zda také využití nápěvu izraelské písně Haleluja, která v roce 1979 zvítězila v soutěži o Velkou cenu Eurovize, v československém zábavném televizním pořadu Abeceda je možné zařadit mezi pozitivní záblesky. Stejně tak se ale mohlo jednat o typickou aroganci totalitní moci. Vzhledem k tomu, že komunistická televize, jak bylo popsáno v pasáži Eurovizní angažmá, do jara 1989 důsledně cenzurovala veškerou izraelskou populární hudbu, bylo nanejvýš překvapivé, že v zábavném cyklu Abeceda byl jako závěrečná píseň uveden zmíněný eurovizní hit Haleluja s českým textem Hrajme píseň. Když jsem tuto skutečnost v říjnu 1986 zjistil, obrátil jsem se na Československou televizi s dotazem po původu této písně. V odpovědi datované 24. října 1986 mi hudební dramaturgyně Hlavní redakce zábavných pořadů Jana Vovsová sdělila, že tato skladba „je v originále uvedena pod názvem Haleluja, day by day. Autorem hudby je J. Goldwell, zpívá Olivia Newton-John. Titul byl však natočen v několika verzích.“ O izraelském původu této písně nebyla v dopise ani zmínka.


Když ale v roce 2003 Česká televize sérii pořadů Abeceda opakovala, napsal jsem po sedmnácti letech do jejího sídla na pražských Kavčích horách dopis, ve kterém jsem se znovu dotázal po původu skladby Hrajme píseň. Tentokrát jsem se pravdu dozvěděl. Dramaturgyně archivu Alena Berková mi 4. září 2003 sdělila, že jí „autor scénáře potvrdil, že se opravdu jedná o izraelský song Haleluja. Autoři Shimrit Orr a Kobi Oshrat, český text Zdeněk Borovec.


A. Berková k tomu dodala, že tenkrát(v druhé polovině 80. let) to nemohlo být uvedeno, protože by to v Československé televizi neprošlo. S tím nelze než souhlasit. Nicméně záhadou zůstává, proč si tvůrci Abecedy v době, kdy byla pop music židovského státu v Československu na indexu, vybrali do svého pořadu jeden z nejpopulárnějších izraelských hitů

Pokračování příště

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00