Izrael: Místo v srdci - výběr ze vzpomínek (9)

pondělí 25. srpen 2008 07:00

• Závěrečná část

___________________________________________

Počátek éry svobody



NETUŠENÉ SOUVISLOSTI

17. listopadu 1989 policie komunistického Československa brutálně zasáhla proti pokojné studentské demonstraci, která se konala u příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol a popravy devíti studentských vůdců nacistickým okupačním režimem. Události, které následovaly, vešly do dějin jako sametová revoluce, což byl československý příspěvek k rozpadu Kremlem ovládané Říše zla. Nejkrvavější útoky policie proti mládeži volající „Máme holé ruce“ se odehrály na pražské Národní třídě a v Mikulandské ulici, tedy v těsném sousedství domu ve Voršilské 10, kde do červnové války 1967 sídlilo izraelské vyslanectví. Vůdčí osobností převratu a pozdějším prvním prezidentem v postkomunistické éře Československa - od roku 1993 České republiky - byl Václav Havel. Když této světově uznávané osobnosti skončilo v roce 2003 funkční období , zřídila si svoji novou kancelář právě ve Voršilské 10. Tedy na místě, které na mě působilo v temných dobách antiizraelského propagandistického běsnění téměř posvátně. Tuto okolnost jsem Václavu Havlovi sdělil v osobním dopise datovaném 5. července 2003, v němž jsem mimo jiné uvedl:


Jsem celoživotním přítelem Izraele, a proto jsem s potěšením zaznamenal, že Vaše kancelář sídlí v pražské Voršilské ulici. V této části našeho hlavního města měl adresu zastupitelský úřad židovského státu, a to až do 10. června 1967, kdy komunistický režim diplomatické styky s Izraelem jednostranně přerušil. Obnoveny byly až po sametové revoluci, na níž jste se Vy osobně významnou měrou podílel ... Zastupitelský úřad židovského státu publikoval v 60. letech bulletin nazvaný Zpravodajská služba Israele, jehož prostřednictvím se lidé, zajímající se o tento stát, dozvídali potřebné informace ze všech oblastí jeho života. Já sám jsem měl v době, kdy jsem se začal o Izrael jako jinoch intenzivně zajímat - bylo to na přelomu 60. a 70. let -, možnost prostudovat několik ročníků tohoto bulletinu, které mi poskytl obdobně smýšlející přítel mého otce, a pár čísel mám dokonce ve svém archivu. Absenci diplomatických styků s Jeruzalémem jsem po celou dobu normalizace nesl velice těžce a kdykoli jsem se ocitl v Praze a měl možnost navštívit Voršilskou 10, kde izraelská ambasáda sídlila, cítil jsem se jako na posvátném místě. Tento pocit, který se dá slovy těžko obsáhnout, ale Vy mi jistě rozumíte, zůstal v mém nitru dodnes. Kdykoli při častých návštěvách metropole(bydlí zde část naší rodiny) kráčím Voršilskou ulicí nebo jedu tramvají po Národní třídě, vždy se mě zmocní ten prazvláštní pocit a také vzpomínka na nádherné chvíle, které jsem při pročítání desítek čísel „Zpravodajské služby Israele prožíval“. Jsem proto velice potěšen, že Voršilská 10 se stane významnou adresou, neboť v ní nyní sídlí Vaše kancelář. Jako výraz mé hluboké úcty vůči Vaší osobě jsem se rozhodl nabídnout Vám skromný dar - originál prvního listu jednoho z čísel „Zpravodajské služby Israele“ ... Dlouholetý zájem o Izrael jsem mohl vícekrát zúročit, naposledy letos 7. května, kdy jsem byl poctěn pozváním izraelského velvyslance Arthura Avnona na recepci do hotelu Hilton, která byla pořádána u příležitosti 55. výročí založení židovského státu. A také v roce 1990, kdy jsem zaslal tehdejšímu ministru zahraničí Jiřímu Dienstbierovi, Vašemu spolubojovníkovi za svobodu v Chartě 77, své hodnocení arabsko-izraelského konfliktu a návrhy na jeho urovnání. Jak vyplývá z přiložené kopie odpovědi z Černínského paláce ze dne 15. května 1990, byly některé mé myšlenky využity při přípravě podkladů k Vaší návštěvě Izraele. Této skutečnosti si dodnes velmi cením.


Přesto, že z dopisu je zřejmý můj pozitivní vztah k Václavu Havlovi, nemohu zamlčet, že přinejmenším s jedním jeho krokem v úřadu hlavy státu jsem nesouhlasil. Dodnes považuji za zásadní chybu pozvání Jásira Arafata k návštěvě Prahy, která se uskutečnila na začátku Havlova funkčního období. Tím prezident svobodné země a dosavadní respektovaný disident přispěl k tomu, že se dlouholetý šéf palestinských teroristů o něco víc přiblížil ke svému cíli stát se legitimní součástí blízkovýchodního mírového procesu. Nechci se pouštět do teoretických spekulací, ale nemohu vyloučit, že kdyby tenkrát Václav Havel, uznávaná morální autorita doma i v cizině, došel ke stejnému poznání jako o řadu let později český ministerský předseda Miloš Zeman, totiž že „ s teroristy se nevyjednává, ale bojuje“, mohl přispět k Arafatovu vyloučení z blízkovýchodního dění; pro uklidnění situace ve Svaté zemi by to bylo nanejvýš žádoucí. A i kdyby se Havlovi něco takového prosadit nepodařilo, mohl odejít do politické historie s ještě větším morálním kreditem jako zásadový odpůrce mezinárodního terorismu.



PRVOŘADÝ CÍL

Sametové revoluce 1989 jsem se zúčastnil jako její pěšák s jasnou představou, čeho musí být dosaženo. Odstranění totality, obnova demokratického kapitalismu se vším, co k tomu v politické, vojenské, ekonomické a občanské rovině patří. Za zvláštní, prvořadý a bezodkladný cíl jsem považoval obnovení diplomatický styků mezi Československem a Izraelem. Proto jsem se 11. prosince 1989, krátce po ustavení první nekomunistické vlády po listopadovém převratu, obrátil na československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera s dopisem, z něhož cituji nejdůležitější pasáže:


Domnívám se, že přerušení diplomatických styků se Státem Izrael československou vládou dne 10. června 1967 byl chybný krok, který vycházel a byl poplatný jednostranné interpretaci příčin třetí arabsko-izraelské války. Následkem toho došlo v československé politice k upřednostnění neobjektivního a úzce proarabského pohledu na arabsko-izraelský problém, což se projevilo mimo jiné tím, že


a) Československo podporovalo převážně ty síly v arabském světě, které usilovaly - a namnoze stále usilují - o likvidaci židovského státu, a to navzdory tomu, že oficiálně československý stát Izraeli právo na existenci nikdy neupíral;


b) Československo zaujalo negativní stanovisko ke camp-davidské variantě řešení arabsko-izraelského konfliktu, a to navzdory tomu, že tato varianta přinesla jako zatím jediná alespoň do části blízkovýchodního regionu bezpečný mír;


c) ve vztahu k židovskému státu se ve všech československých sdělovacích prostředcích promítala oficiálními místy podporovaná apriorní antiizraelská propaganda, která dosáhla takových rozměrů, jež nesnesou srovnání s propagandou vůči žádné jiné zemi.


Toto vše a mnoho dalšího způsobilo, že se v československém vztahu vůči Izraeli vytvořil abnormální stav, který je nadále neudržitelný, stejně tak, jako jsou neudržitelná některá dosud platná stanoviska týkající se blízkovýchodní krize.


Protože pan ministerský předseda Marián Čalfa v neděli 10. prosince 1989 na tiskové konferenci řekl, že celá oblast československé zahraniční politiky se začne kvalitativně měnit a nově tvořit, obracím se na Vás s návrhem, aby onen podle mého soudu chybný krok z června 1967 byl v brzké době napraven a aby Československo nabídlo Izraeli obnovení plných diplomatických styků bez jakýchkoli předběžných podmínek. Domnívám se, že by to byl ten nejlepší důkaz obratu k tomu, co pan premiér nazval kvalitativní změnou v československé zahraniční politice.


Současně mám za to, že je nutné přehodnotit dosavadní československé stanovisko k celému komplexu otázek souvisejících s arabsko-izraelskou krizí. Pokud bude mít Vaše ministerstvo zájem o mou spolupráci, jsem připraven přispět svým dílem k tomuto procesu předložením vlastního hodnocení arabsko-izraelského problému a návrhu na jeho narovnání. Jsem nezvratně přesvědčen o tom, že případný samostatný českoslovesnký návrh na řešení blízkovýchodní problematiky, k čemuž jsem připraven napomoci, by výrazně přispěl ke zvýšení prestiže a posílení autority naší země v zahraničí. Soudím, že nyní je k tomu nanejvýš příhodná doba.


Reakce Černínského paláce, kde sídlí ministerstvo zahraničí, byla příznivá. V únoru 1990 mi ředitel sekretariátu ministra Zdeněk Matějka sdělil, že Jiří Dienstbier by se rád blíže seznámil s mým hodnocením arabsko-izraelského konfliktu a s mými návrhy na jeho urovnání a požádal mě, abych mu je zaslal v písemné formě. Stalo se tak v dopise datovaném 2. března 1990, který obsahoval upravenou verzi toho, co je v této publikaci uvedeno v oddíle Nepronesený projev. Dlužno dodat, že mezitím, 9. února 1990, podepsal v Praze ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým izraelským kolegou Moše Arensem protokol o obnovení diplomatických styků mezi oběma zeměmi. Hlavního cíle, o který jsem celý život usiloval, bylo dosaženo.


Právě jsem se nacházel spolu s otcem na první návštěvě u bratra ve Spolkovém Německu(emigroval koncem 80. let), když mi budoucí manželka Soňa telefonovala, že jsem z ministerstva zahraničí obdržel odpověď. Po návratu jsem si v dopise datovaném 15. května 1990, podepsaném novým ředitelem sekretariátu ministra Jiřího Dienstbiera Václavem Frýbertem, přečetl potěšující sdělení:


Pan ministr Vám děkuje za zaslaný materiál, který byl pečlivě prostudován odborníky, zabývajícími se na federálním ministerstvu zahraničních věcí a v Ústavu pro mezinárodní vztahy konfliktem na Blízkém východě. Některé myšlenky, obsažené ve Vašich návrzích, byly využity při přípravě podkladů k návštěvě prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky pana Václava Havla v Izraeli. Hodláme je i nadále využívat v práci našeho ministerstva při formulování československé zahraniční politiky vůči oblasti Blízkého východu a při zaujímání stanovisek k izraelsko-arabskému konfliktu.


Jako sionistický pěšák jsem si sotva mohl přát víc.

 

Konec



Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00