Nalijme si čistého vína ...

pondělí 16. březen 2009 13:30

• Říká se, že socialismus je zarúbaná cesta od kapitalismu ke kapitalismu. Komplikovaná a nesmyslná historická objížďka. Známá lidová antimoudrost praví: proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Právě toto mě napadalo v souvislosti s níže uvedeným textem v okamžiku, kdy jsem usedl ke klávesnici a rozhodl se, že předložím návštěvníkům toho blogu jeden internetový tip. Jistě, mohl bych se mu věnovat hned zde v perexu, ale na druhou stranu - proč to dělat jednoduše, když …

Oslovil mě nedávno na společné rodinné oslavě švagr Jindřich (klávesista jazzrockového tria GOOD NEWS ) s postřehem, že prý jsem jako webový publicista na svém blogu v poslední době značně ochabl. Nad číší rudého – připíjeli jsme na výroční den zrození mého mladšího bratra Jaromíra (klávesista česko-německé rockové formace MULE! ) - jsem mu dal za pravdu.


Ano, jsem unaven, možná trochu znechucen, ba občas i otráven politikou. Českou politikou. Já, od jinošského věku člověk politický, homo politicus, kterého veřejné věci a politická geografie odjakživa zajímaly, který od puberty hledal své místo ve stranickém spektru demokratické = západní) politiky – nikoli jako její potenciální tvůrce, byť třeba na komunální úrovni (to samozřejmě až po převratu 1989), nýbrž jako pozorovatel a privátní „politolog“. Politika bylo mé hobby.


Můj zájem neochabl po žádné aféře kalibru Watergate, Irangate či po milostných pletkách strýčka Billa v Bílém domě. Jednoduše proto, že takové věci k politice, jejímiž protagonisty jsou omylní, chybující a hříšní lidé, prostě patří. Stejně jako nevěra k manželství či placení pokut k automobilismu. Jako vyznavač kreacionistického názoru na vznik světa vím, že už v zahradě Eden si lidé počínali jinak než měli a po vyhnání z této lokality se to s lidstvem táhne – a popravdě řečeno, za moc to nestojí. Dávno před vydáním Mojžíšova zákona na Sinaji, který zapovídá vraždu, bylo zřejmé, že zabíjení bližních patří mezi zakázané činnosti. Na to lidstvo nepotřebovalo právní kodex, stačilo, že nás Stvořitel vybavil svědomím. A přesto došlo zakrátko k nejznámější, protože první detailně popsané vraždě v dějinách. Když Kain vztáhl ruku na Ábela, bylo jasné - stejně jako předtím v kauze osudového neuposlechnutí stvořitelského příkazu, v němž hrála klíčovou roli jeho matka Eva - co jsme my lidé, nadaní, rozumem, svědomím a svobodnou vůlí, vlastně zač. Je to naše přirozenost: podléhat zlu, být svým nejbližším nevěrní a v obci nerespektovat předepsanou rychlost. Čím méně je jednoho i druhého, tím víc se ta která společnost blíží ideálu, jehož ale nikdy nedosáhne. Jednoduše proto, že nejsme andělé, ale jiná součást stvoření – lidé. Se vším dobrým i špatným, co k významu tohoto slova patří.


A zde se obloukem vracím k politice. Patří k ní skandály a následné demise, lži a polopravdy, zneužívání moci i byrokratická buzerace „poddaných“. To vše je nepříjemné, možná nikoli nezbytné, ale reálné. Demokratická politika ve svobodné společnosti má ale tu výhodu (pro zloduchy nevýhodu), že nepravosti může pranýřovat parlamentní opozice a nezávislá média. Obojí je zárukou, že se poměry v ní – rozuměj: ve společnosti západní, východní pseudodemokracie ani totality či autokratické režimy nejsou předmětem tohoto článku – nevymknou z kloubů. Přidáme-li k tomu fungující soudnictví, můžeme konstatovat, že v západních zemích lze plus minus bez větší morální úhony přinejmenším přežít. Tedy bez toho, že by byl člověk permanentně a důvodně „načuřen“. (Vzpomínám na větu spisovatele Jana Zábrany z poloviny 80. let: „Člověk si denně sere na hlavu už jen tím, že tu žije.“) Dámy prominou.


Ne tak se mi jeví život a politika v zemích koruny české. Opět: nevadily by mi tolik skandály veřejných činitelů, kdyby po jejich odhalení existovala „západní“ pravidla chování. Jak se to má dělat, ukázal v roce 1997 Jan Kalvoda: po zjištění, že používal neoprávněně akademický titul, z politiky odešel a více se do ní nevrátil. To druhé nepovažuji až tak za nutné (uznávám princip lítosti, pokání a odpuštění), ale to první? Držet se svého postu na výsluní politického Olympu co nejdéle (dle principu „mír uhájíme i za cenu třetí světové války“) je něco jako český národní sport.


Vždycky, když se něco takového děje, kladu si otázku. Jaký příklad nám politici dávají? Pokud oni, kteří stanovují pravidla hry pro každodenní život občanů, nejsou schopni nést za svá pochybení odpovědnost, kde je elementární spravedlnost, trestá-li stát (prostřednictvím policie či své byrokratické a z nemalé části stále ještě postkomunistické justiční mašinerie) nekompromisně každou sebemenší chybičku „těch dole“ - např. v případě řidičů motorových vozidel překročení předepsané rychlosti o 20 km/hod.?


Není toto dost dobrý důvod ke znechucení tuzemskou politikou?


Pak je tu ještě jeden. České politické divadlo začíná být, především díky do omrzení okoukaným protagonistům, neskutečně, opravdu neskutečně nudné. A k uzoufání nudný, asi jako venezuelské telenovely, je i její obraz prezentovaný ve sdělovacích prostředcích. Ještě před časem bych si nebyl býval pomyslel, že je možné vynechat nedělní mediální seanci – Otázky Václava Moravce. Špičkový moderátor, vrcholní politici – co víc si ke svátečnímu obědu může člověk zajímající se o politické dění přát? Dnes přiznávám: neviděl jsem ten pořad ani nepamatuji. Nuda, nuda, nuda – a tu snad nikdo v životě nepostrádá. Stále stejné tváře (vyhnul jsem se slovu xichty), stále stejné fráze, stále stejná gesta … ty dvě víkendové hodiny lze skutečně prožít smysluplněji.


Řečeno módní novořečí: Je to o ničem.


A když toto prohlásí člověk, který od věku, kdy rozum bral, tak či onak politikou žil (a možná o ní i snil), pak je to to nejhorší, co mohlo její soudobé české aktéry z Hradu a komplexu parlamentních paláců na pražské Malé Straně potkat. Ještě před deseti lety jsem považoval za čest mít možnost jezdit s kočárkem s pražskou vnučkou do Valdštejnské zahrady. Trávili jsme tam hodně času, stejně jako na Hradě, kde se na jeho třetím nádvoří a v Královské zahradě učila chodit. Byl jsem na to patřičně hrdý. Byl bych i dnes – ale z důvodů pouze historických. Nikoli proto, že bych si vážil těch, kdo ony majestátní prostory obývají. Tenkrát snad ještě trochu ano.


Když ne politika, co tedy?


Půvab, elegance a svůdnost žen, lahodná chuť odrůdových vín, dobrá muzika. K té patří i smysluplné texty. Tak mě napadá: zkusili jste někdy otextovat oblíbenou melodii své vyvolené a dát jí tak originální dárek? Anebo to jen tak zkusit a nechat se přitom inspirovat imaginární Múzou či nedostižným Ideálem? Ne, dnes už nemáme ty možnosti, jako druhý izraelský král David, jehož okouzlila krása Betsabé, přičemž on jejího muže – t.č. vojáka nechal postavit do přední řady se záměrem, aby ve válečné vřavě zemřel rukou nepřátel a on Betsabé získal, což se nakonec podařilo.


Psát poezii a písňové texty nám ale nikdo nebrání. Zde je jeden z těch mých, jehož hudebním podkladem je ústřední melodie muzikálu Kleopatra (Teď královnou jsem já):



Jsi víc než přítel můj


1. sloka

Bez oken pevnost,

brána lásky,

jiné v ní nesmí více krásky stát.


Jen pro jednu místo má,

komnata co ukrývá,

to nejsmělejší z tajných přání.


Dvoranou bílou vstříc ti kráčím,

už krůpěj vášně ústa smáčí tvá.

Nabízíš mi náruč svou,

objímáš tak schoulenou,

teď vím čí ruce mé ochrání.


Refrén

Jsi víc než přítel můj,

já Múzou tvou chci být,

vstříc bájným snům smím jít,

mám k srdci klíč, je tvůj

když dáš mi svůj.


Ten zázrak smí se stát,

až spatříš hradby pád.

Dej k ústům vína číš

přijď k ráji o krok blíž.

Ve větvoví těl dvou

jsem lásky královnou.


2. sloka


Vkládáš mi do rtů Píseň písní,

nad hlavou půlnoc, vcházíš s přízní svou.


Zář Měsíce v očích máš,

sám komnatu otvíráš,

tu s nejsmělejším z tajných přání.


Čas v okovech spí chvíli pouhou,

to chrám už snoubí závrať s touhou v nás.


Rozkoš na oltář tvůj dám,

já dech světa nevnímám,

vždyť extáze je žen vyznání.


Refrén


Jsi víc než přítel můj …



Kromě toho se věnuji také snímkům. Rodinným, z dovolené, výletů a příležitostným záběrům. Zde mám také jeden tip – a tím se vlastně dostávám k jádru pudla a k tomu, proč tento článek vznikl.


Založil jsem si „googlovské“ stránky nazvané Lubomírův fotoblog, kde využívám možností programu Photobucket. Tímto vás zvu k jejich návštěvě, která, kdo ví, může být i dobrou inspirací.


Máte-li zájem, klikněte SEM



Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00