Slovo k Velikonocům

čtvrtek 9. duben 2009 23:06

• Pokaždé, když se přiblíží Velký pátek, pociťuji ve svém nitru zvláštní rozpoložení. Asi takové, jaké znají judaisté, když nastane nejposvátnější okamžik židovského kalendáře – Jom kipur, Den smíření. V čase, kdy jsem psal tento příspěvek, byl velkopáteční předvečer. Ideální čas pro rozjímání.

Velikonoce jsou pro mne především svátky změny, naděje a nového začátku.


Nejen ty druhé, křesťanské (přestože vznikly v židovském prostředí), ale i první, staroizraelské. Velká noc je přelomem. V dávné historii vyvoleného národa znamenala přechod z otroctví ke svobodě. Později, na úsvitu dějin křesťanské církve, oddělila věk Zákona od věku Milosti.


Triumfální odchod Izraele z područí vládců Země pyramid ovšem ukázal, že cesta za svobodou není ani přímočará, ani bez obětí. To budiž poučením pro historický zlom naší epochy: ani cesta z totality k demokracii není a nemůže být jiná. Také osvobození Izraelci - někteří - podlehli lákavému pokušení a při nostalgické vzpomínce (po předchozím nezbytném „utažení opasků“) vyčetli Mojžíšovi, národnímu vůdci, který s nimi mířil ke svobodě a nezávislosti: „V Egyptě jsme měli hrnce plné masa a co máme tady na poušti?!“ Jak rychle zapomněli, že na březích Nilu byli pouhými otroky. 


Dnes má tento chór jiný refrén: „Za komunistů bylo lépe.“ Autoři těchto slov také na mnohé zapomněli.


Příběh starověké Velké noci současně varuje: nikdo nemá automaticky zajištěno, že dojde k vytouženému cíli, nebude-li si počínat tak, jak se od něj očekává. Platilo-li to o prostých poutnících, kráčejících zvolna sinajskou pouští od Rudého moře do Země praotců, tím více o jejich lídrovi. Tím více proto, že komu je hodně dáno, hodně je od něj také požadováno. Vůdce se prostě musí chovat jinak než řadoví příslušníci národní pospolitosti. Mojžíšovi se v jistém kritickém okamžiku putování po Sinaji „nezadařilo“ (neposloužil národu jako dobrý příklad „muže víry“) - a následoval tvrdý trest. Zaslíbenou zemi sice mohl spatřit (z hory Nebo v dnešním Jordánsku), nikdy do ní ale nevstoupil. On, který byl klíčovou postavou při jednání s faraonem o propuštění zotročeného národa z Egypta a respektovanou osobností v jeho čele po dobu čtyřicetiletého putování k cíli, jímž je dnešní Erec Jisrael, Země izraelská, skončil před jejími branami.


Kéž by Mojžíšova zkušenost oslovila politiky v naší době!


Také křesťanské velikonoce přinášejí zásadní změnu. Nejlépe ji vystihuje motto, jež zdomácnělo v protestantském prostředí:


Nečiním dobré skutky proto, abych dosáhl milosti, ale protože jsem dosáhl milosti, činím dobré skutky.


Rozumí tomu člověk XXI. století?


Velkým tématem českých náboženských dějin byl zápas o kalich. Mají věřící při svatém přijímání dostat od kněze pouze chléb, nebo také doušek vína? Odpověď přináší průběh první Večeře Páně, jejímž hlavním protagonistou byl sám Ježíš Kristus. Ten nedvojsmyslně ustanovil, jak má vzpomínka na jeho umučení vypadat: věřící nechť pozřou chléb a napijí se vína. Stalo se v předvečer nových velikonoc, jež jsou klíčovým bodem křesťanské věrouky.


Velikonoce jsou také svátky naděje – nejen smrt na kříži jako zástupná obět za každého, kdo je ochoten ji přijmout, ale také zmrtvýchvstání je jejich nedílnou součástí. Bez ní by nebylo nového začátku, nového, „kristovského“ náboženství a tudíž ani křesťanských dějin naší země a celého západního světa.

V kříži bez těla oběti, v prázdném skalním hrobě, ve větě o dvou slovech "Dokonáno jest!" je velikonoční naděje. Naše naděje.


Ano, Velikonoce jsou víc než pouhé svátky jara. Mají svoji historickou, "státotvornou" dimenzi – to ve vztahu k Izraeli, a stejně tak dimenzi duchovní – a tu v nich může najít každý z nás.


Proto každoročně, když se přiblíží Velký pátek, pociťuji ve svém nitru zvláštní rozpoložení.


Je to něco jiného než Vánoce – sice stejně tajemné, ale přece …


Oběť na kříži vede do hlubin pokory a k nesmělému zašeptání: „Pane, děkuji. A prosím za odpuštění, kdykoli jsem Tě svým životem znovu odsoudil k trýznivé smrti. Dotýkám se ústy chleba a ke rtům přikládám kalich – abych alespoň v tom byl poslušen Tvých slov.“


Teprve pak mohu porozumět tajemství Velikonoc.





Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00