Ze života: Pokladači a probouzeči

pondělí 11. květen 2009 11:32

• Pondělí ráno, den před třemi zmrzlými muži. Jeden z mála okamžiků v měsíci, kdy jsme si mohli přispat. Vlastně libovolně dlouho. Klidně do oběda. Sytého spánku není nikdy dost. Ale tak dlouho to nikdo z nás nedokáže. Tuším, že rekord je něco kolem desáté a. m. Dnes mohl být překonán, kdyby …

Ovšemže se vyspávalo skvěle. Já si v podvědomí lízal rány z nevydařeného odpoledního bowlingu, kterým jsme oslavili Den matek (co na tom, jinde, například v Bernu, pojali oslavu taktéž sportovně, když se vydali na finálové utkání Rusko-Kanada v ledním hokeji – nicméně je pravda, že se za to své mamince omluvili velkým transparentem, dobře viditelným v televizním prostřihu: Sorry Mutter …), což bylo o to smutnější, že jsem den předtím vyhrál jedno rodinné kolo v novém osobním rekordu. Za oknem zataženo a hustý déšť, ve vyhřátém pelíšku sucho a teplo.


A pak to přišlo.


Nejprve zazněla Óda na radost z Beethovenovy Deváté – vyzváněcí tón na naší pevné lince. Přístroj je naštěstí přenosný. Žena vstala první a vzápětí mi telefon podává do ruky.


Někdo tě chce.“


Ani jsem se nestačil představit a už slyším ve sluchátku dlouhé vysoké tóny. Probuzený mozek pomalu roztává. Tento proces si nějakou tu minutu vezme a v té době je vítáno být v klidu. Ne tak dnes. Vzápětí slyším zvuk upozorňující, že žena má ve svém mobilu KáTéZedku neboli krátkou textovou zprávu (moje česká modifikace globálního eSeMeS). Zatoužila po ní jedna naše příbuzná. Okay, říkám si, nemohla vědět, že ještě spíme. Manželka jí volá zpět, má obsazeno. Odchází tedy do koupelny, aby se z jejího „handy“, jak mobilům říkají Němci, po spuštění sprchy ozval zpěv Marka Ztraceného, pop idolu ženské části naší rodiny. Samozřejmě: znovu volala ranní příbuzná (miluji toto telefonické nahánění se připomínající „samonasíracího“ psa točícího se za vlastním ohonem). Že by jeden z těch veledůležitých hovorů typu „Ahoj. Jak je?“ Nevím, do řečí jiných se nemíchám(a vyžaduji to i od nich – často ovšem bez úspěchu).


Po pár větách znovu Beethoven. Chápu, že ženy dokážou v jednom časovém úseku dělat souběžně několik činnosti (asi tak půl tuctu - řídit auto, telefonovat, kouřit, malovat si rty, jíst hamburgera od Mc Donalda a zapíjet ho kávou z téhož fast-foodu), ale hovořit se dvěma přístroji najednou je nad jejich síly. Proto jsem šel ženě vstříc, odebral přenosný telefon a opět: ledva jsem stiskl tlačítko „hovor zap“, bylo zřejmé, že na druhém konci je notorický/ká „pokladač/ka“. Totéž se opakovalo po pár minutách znovu, do třetice všeho špatného.


Po této komunikační smršti byl spánek zahnán účinněji než Egypťané ze Sinaje v červnové válce v sedmašedesátém. Hodiny ukazovaly 9.3o a.m. Ještě že tak.


Stejně ale. Není nad to, když v době volna se někdo postará o váš ranní program. Hrom aby je za to po coloradské prérii honil.


Tak příjemný týden, přátelé …

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Lubomír Stejskal

Ročník 1956. Nejen internetový publicista, odkojený psaným i mluveným slovem, k jehož kultivované podobě chová hlubokou úctu. Vždyť ... na počátku bylo Slovo. Nejoblíbenější relax: Fotografování ryb pod hladinou Rudého moře. Od 11. 7. 2012 jsem aktivní na blogu iDNES.

REPUTACE AUTORA:
0,00